Evropské váhání nad rozsudkem Saddáma Husajna

Samozřejmě, dokud byl v kancléřském úřadě v Berlíně Gerhard Schöder, nedalo se o nějakém usmíření ani mluvit. Ale třeba francouzského prezidenta Jacquese Chiraka s Georgem Bushem mladším dokázal sblížit už atentát na libanonského expremiéra Rafíka Harirího, protože první z nich kladl Syřanům za vinu smrt svého osobního přítele a druhému se zase nelíbily prsty, které Damašek strkal do Bagdádu. Jeden i druhý měl důvod vehnat Sýrii do úzkých, a proto zapomenout na vzájemné spory kvůli Iráku.

S uplývajícím časem se nebe mezi oběma břehy Atlantiku vyjasňovalo. Nikdo si sice nedělal iluze, že by smíření bylo úplné. Ve Spojených státech ale začal převládat dojem, že bez účinné evropské spolupráce zůstanou Američané v boji proti mezinárodnímu terorismu sami. Na druhé straně zase sílilo poznání, že je možné si podržet rozdílné názory na důvody tažení proti Saddámovi Husajnovi, ale že třeba v Afghánistánu Američany i Evropany tlačí stejná bota, protože atentátníci, kteří odtud vycházejí, nedělají mezi zeměmi Západu žádné rozdíly.

Dobré úmysly narážely jen na schopnost a vůli politiků prosadit reformy v armádách jednotlivých zemí, především na neochotu riskovat nepřízeň voličů kvůli penězům, které si potřebné reformy vyžadují.

Nikdo by ale nečekal, že staré rozdíly vyplují na povrch u příležitosti procesu se Saddámem Husajnem v Bagdádu. Rozdíl se nedal přehlédnout. Z Bílého domu po nedělním vynesení rozsudku smrti zaznívalo uspokojení, že soud nad Saddámem Husajnem je milníkem ve snaze iráckého lidu nahradit vládu tyrana vládou práva. Z druhého břehu bylo slyšet, že zločiny Saddáma Husajna jsou nezměrné, ale jedním dechem se dodávalo, že trest smrti je nepřijatelný ve všech zemích Rady Evropy, která zahrnuje mnohem více států než Evropská unie.

Je tento rozdíl příznakem rozporů, které by mohly vést k nové roztržce? I když jde o názory v docela zásadní otázce, tak stěží. První důvod tkví ve faktu, že americké a evropské názory na trest smrti se liší již nějakou dobu, všichni zúčastnění o nich vědí a naučili se s nimi žít. Není tedy pravděpodobné, že po období, kdy se v Americe ostentativně přejmenovávaly francouzské smažené hranolky na hranolky svobody a ulicemi Paříže naopak pochodovali manifestanti odsuzující prezidenta Spojených států, by nyní po všech nedávných rozepřích měl někdo chuť přikládat znova pod kotel.

Druhý, možná méně viditelný důvod, proč se rozdílné názory na soud se Saddámem Husajnem nepromítnou přímo do politiky, je nepřiznané srozumění, že na veřejnost vystavené rozdíly mohou být pro obě strany užitečné z taktických příčin. Na té evropské mohl mít radost například britský premiér Tony Blair, který byl pravidelně kritizován, že ve všem všudy podporuje politiku prezidenta Bushe. U příležitosti rozsudku nad Saddámem Husajnem mohl předvést, že jeho podpora není bezpodmínečná, protože na trest smrti má Británie dlouhodobě odlišný názor. V Bílém domě se zase příliš netajili, že ortel nad iráckým diktátorem je vhodnou připomínkou jednoho z důvodů tažení na Bagdád, který se - na rozdíl od zbraní hromadného ničení - nedá snadno zpochybňovat.

Z konce procesu se Saddámem Husajnem si tak všichni zainteresovaní mohli vydedukovat právě ty argumenty, které přicházejí vhod. Taková politika sice nemusí jít leckomu pod nos, ale při všech pochybnostech by se nemělo zapomínat na užitečnou zkušenost. Je často výhodnější mít na stole problém, na který máme sice rozdílné názory, které ale nejsou důvodem k vyvolání dramatické roztržky. Právě takové případy totiž nabízejí příležitost předvést, jak silná jsou spojenecká pouta.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .