Evropská ústava by měla být přijata

Čeští europoslanci za ODS se přitom snaží naši veřejnosti vsugerovat, že něco takového je zhola zbytečné, že myšlenka ústavy je už mrtvá a nemá smysl se k ní ani vracet. Jsou ovšem v tomto případě mimo dnešní evropskou realitu a vydávají svá přání za skutečnost. Podívejme se tedy, jak to vlastně s evropskou ústavou doopravdy je. Evropská ústava byla v květnu a červnu 2005 odmítnuta v referendech ve Francii a Holandsku. Tím vznikla situace, kterou nebylo možné přejít, vznikla krize, i když bylo zřejmé, že francouzští a holandští účastníci referend se spíše vyslovili proti poměrům ve svých vlastních zemích a současně vyjádřili obavy z dalšího rozšiřování Unie, důsledků globalizace atd. Mezitím ale pokračoval ratifikační proces evropské ústavy a v současné době ji přijalo už 18 členských zemí Evropské unie, tedy jasná většina zemí a navíc i jasná většina obyvatel Unie.

Naposledy ratifikovalo ústavu Estonsko v květnu minulého roku a zcela nedávno, 5.prosince 2006, Finsko. Tato fakta, o nichž se u nás nemluví, jasně usvědčují z nepravdy například poslance Zahradila z ODS, který tvrdí, že ústava je už "chromá kachna". Naopak, tato kachna poletuje vesele nad Evropou a hlásí se k ní stále více Evropanů. Proto výše uvedená myšlenka německé kancléřsky není jenom nějaký momentální nápad, ale odpověď na požadavek většiny členských zemí Unie, aby se znovu oživila vážná debata, jak s ústavou dál a jak dojít k nějakému závěru, tedy k jejímu konečnému přijetí. Jako nebylo možné ignorovat dvě neúspěšná referenda, není dnes možné ignorovat úspěšně pokračující ratifikační procesy. Po tehdejších referendech se šéfové evropských vlád dohodli dát si pauzu na přemýšlení o dalším postupu v této věci a nyní se Německo po vzájemné dohodě s dalšími státy rozhodlo v tomto půlroce, kdy bude předsednickou zemí, debatu znovu otevřít. Je naplánováno, že na konci šestiměsíčního období německého předsednictví bude vydáno tzv.Berlínské prohlášení šéfů stát a vlád Evropské unie, které má být ovšem projednáno už v březnu. To jasně definuje další zaměření Unie a další postup v této věci.

Ústava totiž musí být v zásadě ratifikována všemi státy Unie, aby mohla vstoupit v platnost a z této zásady existuje jediná výjimka při dosažení čtyř pětin států, které ji přijaly. Pak se totiž může Evropská rada poradit o dalším postupu bez ohledu na to, jestli jeden nebo dva státy jsou proti. Jde tedy v těchto měsících o hodně, doslova o další osud Unie. Proto je důležitá vážná a seriózní debata a ne řeči o chromých kachnách. Některé státy, jako například Německo, Finsko, Španělsko nebo Portugalsko chtějí, aby v platnost vstoupila ústava v té podobě, v jaké je dnes, možná s malými úpravami. Chtějí také, aby se referenda ve Francii a Holandsku opakovala. Jejich ideou je, neměnit text ústavy, ale její společenský a politický kontext, to znamená přesvědčovat dál občany o její správnosti a nezbytnosti. Nejdůležitější zemí v tomto ohledu je ovšem Francie, kde se o dalším postupu ve věci ústavy rozhodne hned po prezidentských volbách v dubnu tohoto roku. Německá kancléřka Merkelová má ještě jednu ideu, která by mohla ulehčit přijetí ústavy například ve Francii. Ta byla totiž odmítnuta z velké části proto, že si Francouzi mysleli, že se jedná o neoliberální projekt, který by zničil jejich vyspělý sociální systém.

Merkelová proto uvažuje o tom, že by byla sociální dimenze Evropské unie ještě jednou výslovně zdůrazněna v jakémsi dodatku k ústavě, v Prohlášení k sociální dimenzi. Metoda takovýchto dodatků k ústavě není špatnou cestou, protože umožňuje vyjít konkrétním kritikám vstříc a současně uchovat politickou substanci ústavy. Další variantou jsou dodatečná jednání o přepracování určitých částí ústavy. Jenže tady by bylo potřeba určit, jaké části ústavy by se měly přepracovat a kdo bude tento proces řídit. Tím by se ovšem mohl otevřít prostor, v němž by se donekonečna mohly objevovat nejrůznější návrhy a připomínky a to, čeho bylo dosaženo v debatách před přijetím stávající ústavy, by mohlo být zcela zpochybněno. Někteří evropští politikové navrhují přijmout novou, stručnou a štíhlou ústavu. Jakousi mini-ústavu. V ní by byly stručně shrnuty klíčové strukturální reformy, obsažené ve stávající ústavě, do zhruba 10 až 20 článků.

Tím by se zavřel prostor pro možnou argumentaci ideologickou a emocionální a jednalo by se pouze ve věcné rovině. Tato podoba ústavy by pak z velkou pravděpodobností prošla ratifikacemi ve Francii a Holandsku a Evropská unie by se pak rychle dostala k potřebné tříčtvrtinové většině států, které by ústavu ratifikovaly a uvolnila by si ruce pro eventuální konečné přijetí ústavy bez ohledu na odpor jednoho nebo dvou států. Další model představuje návrh belgického předsedy vlády Verhofstadta. Ten navrhuje vytvoření tzv.jádra Evropy, tedy skupiny států, které by rychleji a intenzivněji pokračovaly v integraci než ostatní státy. Někdy se tomuto modelu také říká dvourychlostní Evropa. Nejasné ovšem je, na jakém základě by jednala taková skupina států a kdo by k ní vlastně patřil. Ti, co by k této skupině nepatřili, by se stali členy Evropské unie "druhé třídy." Takovými členy jsou v současné době pouze dva nejnovější členové, Bulharsko a Rumunsko. Kritériem členství v jádru Evropy by se mohlo stát členství v měnové unii, tedy přijetí eura. Pak by ovšem ze hry vypadla idea evropské ústavy, o níž ale jde hlavně. Přitom je jasné, že tuto zásadní a hlavní otázku Unie je třeba vyřešit do roku 2009, kdy se budou konat nové evropské volby. Naprostá většina vedoucích politiků Unie je zajedno v tom, že na základě existujících smluv nemůže rozšířená Unie fungovat a už vůbec se nemůže dál rozšiřovat.

Jestliže tedy někdo u nás hlásá názor, že by se Evropská unie měla dále rozšiřovat a současně popírá nezbytnost přijetí ústavy v jakékoli podobě, hlásá něco, co je v zásadním rozporu s naprostou většinou členských států Unie a ocitá se na výstředním okraji evropského politického spektra. Otázka ústavy je klíčovou otázkou, která předpokládá zodpovězení celé řady předběžných otázek. Jedna z nich je již po výše uvedených ratifikacích zodpovězena: většina obyvatel Evropské unie ústavu chce, nechce ji menšina.

Nyní by bylo třeba vést co nejširší debatu o tom, proč ji menšina nechce, jaké má k ní konkrétní výhrady. Je třeba se snažit kritickým zemím vyjít vstříc, najít nová konkrétní řešení a na jejich základě dotyčné přesvědčit, aby se přidali. Nikdo na světě patrně nepřesvědčí ve věci evropské ústavy českého prezidenta Klause nebo polského prezidenta Kaczynského, ale o ně konec konců nejde, jde o miliony Evropanů, kteří si přejí, aby se Evropská unie i ve své rozšířené podobě dokázala efektivně shodnout na společném postupu v hospodářské a sociální oblasti, v energetické politice, v zahraniční a bezpečnostní oblasti atd. Všem, až na nepatrné výjimky, je totiž jasné, že pokud Evropa nebude jednat společně, pokud nebude táhnout za jeden provaz v těchto klíčových oblastech, podlehne dříve či později v konkurenci se stále mohutnějšími státy, které se rýsují na horizontu světa, ať už se jmenují Čína nebo Indie, či sjednocující se islámský svět.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .