Evropská unie ve sporu o liberalizaci služeb

Liberalizace služeb je politicky citlivá, protože do tohoto sektoru spadá až sedmdesát procent pracovních míst v Evropské unii a protože tento sektor se také podobně podílí na tvorbě hrubého národního produktu v unii. Tedy velké sousto a jde o to, komu kolik z něho připadne a komu kolik bude scházet. Proto se kolem liberalizace služeb tolik diskutuje, taktizuje a leckterý politik dokáže využít obav, že s uvolněním trhu nepřijde více pracovních míst a hospodářský růst, ale menší výplaty a větší nezaměstnanost. Přízrak "polského instalatéra", který se loni podepsal na francouzském odporu vůči evropské ústavní smlouvě to dokazuje více než přesvědčivě.

Cesta k jednotnému trhu začíná u pětadvaceti členských zemí unie, z nichž každá má svá historicky vzniklá místní pravidla. A tato pravidla jsou v každé zemi právě kvůli tradicím pro někoho výhodná a jinému naopak svazují ruce. S každou změnou se proto pojí obavy ze ztráty výhod. Jak to tak chodí, zástupci jednotlivých profesí dokáží vršit argumenty, proč to či ono nejde či proč to či ono by bylo porušením zavedených národních tradic.

Přídavné jméno národní je v debatě o liberalizaci služeb v Evropské unii slyšet snad nejčastěji a nejhlasitěji hned vedle sousloví sociální jistoty. Protože obrana národních zájmů je společným jmenovatelem nynější unijní debaty. A je paradoxem, že k největším obhájcům národních zájmů, v daném případě jednotlivých odlišností, patří například Francie, která jindy ráda zdůrazňuje, že evropskou integraci, tedy vzájemné propojování a sjednocování, je třeba prohlubovat.

Původní představa o liberalizaci služeb se rodila během několika let a její první podobu představil v lednu 2004 tehdejší komisař pro vnitřní trh Frits Bolkestein. Ano, onen Nizozemec, který loni na jaře svou historkou, jak při svých víkendových pobytech ve Francii těžce sháněl někoho, kdo by mu opravil kapající kohoutek, vypustil na svět přízrak "polského instalatéra", který připravuje o práci kdekterého francouzského řemeslníka. Teď už je snazší pochopit, proč se neutrálně znějící pojem Bolkesteinova direktiva do francouzštiny často překládal jako "direktiva Frankenstein".

V souboji mýtů a symbolů se racionální argumenty uplatňují těžce, tím spíše, že v zemích s trvale vysokou nezaměstnaností a trvalými potížemi s přistěhovalci je snadné budit strach z levných pracovníků ze střední a východní Evropy. Nic na tom nezmění čísla, která například co se týče Česka a jeho největšího souseda Německa dokládají, že ani ty kvóty pro zaměstnance chtějící pracovat na západ od Šumavy, které stanovují nyní platné dohody, nejsou využívány.

Klíčovým bodem v debatě o liberalizaci se staly pojmy "země původu" a "země, kde je služba poskytována". Uplatnit princip "země původu" by znamenalo skutečně otevřít vnitřní trh unie. Znamenalo by, že pokud by například český automechanik měl kvalifikaci podle českých předpisů, stačilo by mu to, aby mohl opravovat auta třeba v Německu. Uplatnit princip "země, kde se služba poskytuje" naopak znamená, že českému automechanikovi není jeho kvalifikace za hranicemi nic platná, dokud nevyhoví třeba německým předpisům. Kdo nestojí o příchod konkurence, má tady na stole klíč, kterým se dají zavřít dveře, jimiž by mohla vstoupit.

Nynější spor v Evropském parlamentu o liberalizaci služeb ukazuje, jak těžké bude dohadování v pětadvaceti a že na jedné straně nebudou stát jen staří a na druhé pouze noví členové unie. Je snadné pochopit, že Češi se nyní přimlouvají za uvolnění. A je těžké si představit, co si budou myslet, až se Evropská unie začne rozšiřovat o další země, třebas na Balkáně, odkud by mohli začít přicházet lidé ochotní pracovat více a za méně peněz, než jsou dosud Češi zvyklí.