Evropská unie v roce 2004

V čem tento paradox spočívá? Třeba v tom, že splnění stanovených cílů nemusí nutně znamenat naplnění původních očekávání. To platí především o letošním rozšíření patnáctky na pětadvacítku. Bylo to rozšíření v dějinách poválečné evropské integrace největší a osm z deseti vstupujících byly země, které strávily půlstoletí za železnou oponou. Prvního května zaznělo mnoho květnatých projevů o tom, že tímto dnem je překonáno rozdělení kontinentu. Pamětníci listopadových dní z roku 1989 by řekli, že se naplnilo tehdejší heslo o návratu do Evropy.

Takto řečeno to zní slibně, ale je v tom obsažena celá pravda? S odkazem na Voskovce a Wericha by se dalo zanotovat, že jistě ne, protože nikdy nic nikdo nemá míti za definitivní. Protože rozšíření Evropské unie o postkomunistické země není jen naplněním slibu, ale zároveň výzvou.

Ještě pár týdnů před letošním 1. květnem bylo možno v bruselských kuloárech zaslechnout sebezpytnou otázku: "Víme, co se vlastně stane?" Pochybnosti mířily hlavně na nováčky, zda přijmou a zvládnou vyjednávací kulturu unie. K ní patří zásada, že se vyjednává tvrdě a někdy dokonce bez okolků, ale že na konci a především v delším čase by nikdo neměl trvale tratit a někdo jiný neustále vydělávat.

První měsíce byly pro pochybovače překvapením, protože především dohadování mezi stálými zástupci členských zemí běželo bez velkých zádrhelů. Po takovém konstatování musí zaznít otázka: A kde je ten paradox a kde je ta výzva? Vysvětlení je nasnadě. Paradox a výzva se skrývá za jiným konstatováním. Soužití patnáctky rozšířené na pětadvacítku je teprve na počátku. Zájmy členských států, dělící se na bohaté a chudé, jižní a severní a podle ještě dalších vlastností se střetnou při přípravě finančních plánů unie na léta 2007 až 2013. Až tato diskuse prověří, zda nadále platí výchozí premisa evropské integrace, že nevyhnutelný konflikt národních zájmů lépe řeší vyjednaný kompromis než ozbrojený střet. Evropským paradoxem tedy je, že unie splněním historického úkolu, překonáním poválečného rozdělení, před sebe postavila novou nesnadnou výzvu.

Kde se skrývá paradox v případě evropské ústavní smlouvy? Tady není těžké hledat odpověď. Na jedné straně je sice výhoda, že všechny předchozí smlouvy jsou shrnuty do jednoho dokumentu. Výhoda je zřejmá těm, kteří museli kvůli kdejaké drobnosti zkoumat, co vše na dané téma dosud platné dokumenty obsahují. Na druhé straně ale stojí oprávněná stížnost, že namísto jednoduchého přehledného dokumentu, v němž by se vyznali občané všech zemí unie, tu je text, který by si zasloužil oddělit obecnou část a ostatek nechat jen v podobě příloh a odkazů. Polovičaté splnění původního úkolu založilo problém, jehož důsledky Evropané pocítí v nadcházejících měsících, kdy text ústavní smlouvy bude posuzován v národních parlamentech a v referendech.

Diskuse, zda do Evropské unie může patřit Turecko, jsou paradoxů plné. Země na Bosporu jakoby měla v Evropě zeměpisně jenom špičku. Zároveň se ale nedá popřít, že zakladatel novodobého Turecka Mustafa Kemal Atatürk z pozápadnění své vlasti učinil základ reforem ve dvacátých letech minulého století a že je na něm postaven jeho respektovaný politický odkaz.

V současnosti, kdy Turecko přímo sousedí s výbušnou oblastí Blízkého a Středního východu, je rozhodování o evropské perspektivě této země ještě paradoxnější. Jak spolehlivě odpovědět na otázku: "Je větší riziko Turecko odmítnout a zvýšit tak pravděpodobnost, že se v něm prosadí radikální islamismus, anebo je riskantnější začít jednat o přijetí Turecka do Evropské unie s vyhlídkou, že vstup tak velké, převážně muslimské a málo hospodářsky rozvinuté země může vyvolat kolaps Evropské unie samotné?"

Nabízejí evropské paradoxy nějaké poučení? Například toto: V politice je jen málo příležitostí, kdy se dá volit mezi dobrým a zlým. Mnohem častěji je to výběr mezi špatným a ještě horším. Proto sebeupachtěnější kompromis připadá mnohým Evropanům vždycky lepší než to, co zažili během dvou světových válek.