Evropská unie a její fungování ve světě

V prvním kole si Prodiho poradci ještě poradili. Ale jejich ujišťování, že teď se teprve uvidí, že unie není jen společný trh a euro, neobstálo tváří v tvář další prosté otázce: "A ten váš nový ministr, ten bude sedět tady v komisi?" Pohyb ramen nahoru a dolů a kličky, že ministr bude náměstkem předsedy komise, ale svou kancelář bude mít jinde, japonské hosty znejistil. Poslední ránu jejich důvěře zasadilo sdělení, že nový ministr bude něco jako Javier Solana, jenže s většími pravomocemi. Z reakce vyzařoval čirý údiv: "A ten pan Solana, to je, promiňte, kdo? Tady v komisi známe jen jednoho člověka, toho, co má na starosti obchod, pana Pascala Lamyho."

Historka zrcadlí v kostce starý povzdech, že Evropská unie je ekonomický obr a politický trpaslík. Povzdech je starý, nové jsou pokusy, jak tento stav napravit. Loňská krize kolem tažení v Iráku předvedla, že žádná z evropských zemí na světové scéně sama nic nesvede. Brit Tony Blair zkoušel svého amerického přítele George Bushe měnit po dobrém, Francouz Jacques Chirac to zkoušel protiofenzívou, ani jeden ale mnoho nepořídil.

Je vyhlídka na to, že by Evropská unie mohla mít větší vliv? Upřímně řečeno, zatím malá. Loni na podzim se za velký úspěch evropské diplomacie vydávalo, že společná návštěva ministrů zahraničí Británie, Francie a Německa přinesla větší vstřícnost íránské vlády vůči mezinárodní kontrole jejího jaderného programu. Tato chvála má jednu vadu na kráse. Pány Jacka Strawa, Dominiqua de Villepina a Joschku Fischera jaksi nenapadlo vzít sebou na tuto evropskou diplomatickou misi právě Javiera Solanu, který je nositelem onoho navýsost elegantního titulu "vysoký představitel EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku".

Zrod evropského ministra zahraničí, který obsáhne resorty dvou nynějších komisařů, stěží přinese velkou změnu, i když si ho jistě budou více vážit v rozvojovém světě, protože "nový pan Solana" kromě diplomacie bude mluvit také do rozdělování rozvojové pomoci. Realisticky nahlédnuto, tato oblast představuje politické drobky.

Největší potíž dosud spočívá v tom, že zvláště v Paříži a v Londýně si rádi pohladí svou tradiční čepičku, pod kterou cudně schovávají vzpomínky na slavnější minulost. Fundament této nostalgii dodává fakt, že Británie a Francie jsou stálými členy Rady bezpečnosti, proto zde mají spolu s třemi dalšími právo veta. A ani idealisté nevěří tomu, že by se v dohledné době některý z těchto států vzdal svého výsostného postavení v jediném orgánu OSN, který může něco pod hrozbou sankce nařídit.

Jak ven z této šlamastyky? Nejspíše ne rázem, ale krok za krokem. Povědomí, že evropské státy ve světě zmohou něco jen společným postupem, je dosud příliš abstraktní. Změna se proto neobejde bez dalších zkušeností a bohužel především bez dalších neúspěchů. Tento pohled zavání pesimismem, když ho ale nahradíme realismem, nevylučuje to úspěchy v menším měřítku. Proto Evropská unie ještě nějaký čas nebude globálním hráčem.

Pro začátek by stačilo, kdyby v zahraniční a bezpečnostní politice zvládla úkoly v rámci svého kontinentu. Oblast Balkánu se nabízí ze dvou důvodů. Jednak tady mají státy Evropské unie z minulého desetiletí jistý dluh a jednak proto, že už tu něco dokázaly. Tím není myšleno třeba Kosovo, které ještě dlouho bude problémem. Ale je překvapující, jak málo se dnes připomíná, že nebýt Evropské unie, tak by se vztahy mezi Maďarskem a jeho sousedy před deseti lety mohly vyhrocovat na balkánský způsob.