Evropská unie a dnešní Rusko

Mám tím na mysli absenci západní sebereflexe, uvědomění si důležitého západního podílu na dnešním stavu Ruska. Začalo to v éře prvního ruského prezidenta Borise Jelcina, který otevřel Rusko světu, otevřel cestu k demokracii, ukončil existenci Sovětského svazu a vzbudil velké naděje Západu. Jenže ten zapomněl na základní poslání a vůbec smysl demokracie, na to, že má především znamenat ochranu lidských práv a svobod, ale že má také přinést hospodářský rozvoj, růst společenského bohatství, vyšší sociální zabezpečení, odstraňování propasti mezi chudými a bohatými, jinými slovy vyšší kvalitu lidského života. A to jak po stránce materiální, tak duchovní.

Jenže tady miláček Ameriky a Západu Boris Jelcin totálně selhal a bylo tristní, že před tím Západ zavíral oči. Jelcin jako hlava výkonné moci vytvořil především pomocí nové ústavy naprosto nedemokratický prezidentský systém, který až do dnešních dnů předurčil vývoj v Rusku. Prezident Putin nejedná protiústavně, pouze plně využívá její zlověstný nedemokratický potenciál. Proč tehdy nikdo z dnešních kritiků Ruska neprotestoval, proč naopak všichni tleskali údajnému velkému ruskému demokratovi? Jelcin otevřel dokořán dveře obrovskému rozkrádání státního majetku, který se z velké části přesunul do rukou tzv.oligarchů. Ti se zmocnili obrovských majetků a začali mít vliv i na státní politiku. Boris Jelcin se nechal i se svou celou rodinou podplácet a uplácet, takže nakonec, když předával moc Putinovi, si od něj vymohl zvláštní prezidentský dekret, zaručující provždy jejich beztrestnost. Rozkvetla korupce a spolu s ní organizovaný zločin, který se rozprostřel po celé zemi. Nejhorší však bylo, že miliony lidí byly uvrženy do bídy, kterou nepoznaly ani za komunismu v jeho pozdní fázi. Často nebyly vypláceny důchody, platy, sociální dávky, nastala obrovská inflace, znehodnocující všechny hodnoty.

Za této situace byl příchod Putina záchranou pro miliony lidí. A nyní to podstatné: Jelcin s podporou Západu nadlouho zcela zdiskreditoval v Rusku demokracii a není proto divu, že Putin má dnes podporu skutečné nefalšované většiny ruského obyvatelstva. Která fakticky přijala omezení občanských svobod za lepší životní zabezpečení. Za Putinovy vlády se zvedla životní úroveň, stabilizovaly se ceny a stát začal opět fungovat. Majetek oligarchů byl převeden do rukou státu, nebo se dostal pod jeho kontrolu. Zisky z prodeje surovin, především nafty a plynu, končí opět v rukou státu, který rychle bohatne. Za této situace se nelze divit, že Putinova strana Jednotné Rusko, slibující zachování tohoto trendu zvyšující se životní úrovně a sociálního zabezpečení, s převahou zvítězí v nadcházejících volbách a obsadí většinu křesel v ruském parlamentu. Pak bude možná i změna ústavy, otevírající Putinovi cestu k dalšímu prezidentskému mandátu.

V českých médiích se usadilo klišé, že stále silnější velmocenské chování Ruska na mezinárodní scéně souvisí pouze s prezidentskými volbami a že není třeba mu věnovat větší pozornost. To ovšem připomíná názory myší na chování slona. Rusko se po porážce ve studené válce a demoralizující fázi za Jelcina, kdy téměř přestalo hrát jakoukoli vážnější a respektovanou roli ve světě, znovu dostalo na vzestupnou dráhu, především hospodářskou a vojenskou, která sebou nutně přináší i silnější sebevědomí. Na této dráze jedny nebo druhé volby nehrají žádnou roli, a i kdyby už Putin nebyl prezidentem, stejně by nebyl zvolen žádný představitel dnešní demokratické opozice, ale znovu někdo podobný Putinovi. Demokracii dnes většina Rusů chápe jako synonymum rozkladu, chaosu, bezpráví a především beznadějné chudoby.

Dávají přednost státem a silným prezidentem tzv.řízené demokracii a tolerují i mocenské výstřelky státní moci. Dokonce střední vrstvy, které se v Rusku zvolna vzmáhají, preferují "silnou ruku" či "diktaturu zákona", protože v ní vidí ochranu před zločineckými syndikáty. Bohužel si neuvědomují, že skutečnou cestou jejich ochrany by mohlo být pouze na exekutivní moci nezávislé soudnictví, ale tak daleko ještě Rusko není. Stejně tak ještě většině Rusů nedochází důležitost vytvoření efektivní veřejné správy na místo obludné byrokracie, která je korupční a plná lidí starého režimu. Nástrojem demokratizace je pak v neposlední řadě budování občanské společnosti a ne jen spoléhání se na vládu prezidenta. V tom by mohl Západ pomoci, protože to jsou jediné reálné cesty, jak pomoci demokracii v Rusku. Dnešní útoky na jednu, byť hlavní postavu systému, jsou neproduktivní, kritika Ruska by měla být zaměřena na systémové vady a směřovat k možným a reálným reformním krokům. Jako příklad lze uvést tlak Rady Evropy na zachování svobodných voleb starostů, které bylo úspěšné.

Dnešní stanovisko Evropské unie, a především křesťanských demokratů, je přitom jasné a spočívá stručně řečeno na názoru, že se už nesmí opakovat chyby americké administrativy, která vsadila na ovlivňování ruského vývoje skrze enormní vliv na prezidenta a přitom totálně zanedbala systémové budování demokracie. Byl to pozůstatek staré politiky z dob studené války, kdy Spojené státy někdy podporovaly diktátory v naivní představě, že pomohou v modernizaci svých zemí. Jelcin přijímal americkou pomoc a přitom jako první poslal vojska do Čečenska a zahájil tam krvavá jatka. Dnešní stanovisko Unie také vyplývá z poučení z chyb vlády kancléře Schrödera, který zcela nekriticky přehlížel Putinovo omezování občanských svobod, dnes skončil jako ruský lobbyista a ještě má tu drzost veřejně kritizovat mnohem vyváženější politiku německé vlády za kancléřky Merkelové. Evropská unie, především její nejvlivnější státy, mají dnes snahu udržet nejen úzce zájmové, ale také strategické partnerství s Ruskem a tím uchovat možnosti vlivu na tuto zemi. Jinak hrozí, že Rusko bude stále agresivnější vůči Evropské unii a bude spatřovat své partnery hlavně v asijském prostoru, například v Číně, nebo v zločinných státech jako je Írán. Evropská unie se nemůže rozvíjet bez úzké spolupráce se Spojenými státy, jak opakovaně zdůraznili kancléřka Merkelová a prezident Sarkozy, ale současně se nemůže pustit do konfrontační politiky vůči Rusku a snažit se ho izolovat, protože by tím ohrozila nejen své bezpečnostní zájmy, ale i svůj zájem na šíření demokracie ve světě. A taková bude politika Evropské unie i po nastávajících volbách v Rusku.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .