Evropa, víza a USA

Když Severoatlantická aliance slavila ve Washingtonu padesáté výročí svého vzniku, debatovala o své nové strategické koncepci a najednou bylo vidět, že Spojené státy - více než dva roky před teroristickými útoky z roku 2001 - už mají plné oči nově definovaných hrozeb a že Evropané vidí rizika jinde. Někdejší soudržnost z časů studené války se po pádu berlínské zdi a rozpadu Sovětského svazu začala vytrácet. Proto pro poučené pozorovatele americko-evropských vztahů nebyla roztržka kvůli Iráku takovým překvapením.

Co bylo překvapující, nakolik partneři z obou břehů Atlantiku nedokázali napovrch vystoupivší rozdílné zájmy zvládnout. Dnes ještě není roztržka kvůli Saddámovi Husajnovi zcela zapomenuta, ale už nejsou cítit z jedné strany chuť vojenské supervelmoci předvést, že se dokáže bez evropských spojenců obejít, a na druhé straně už z Evropy nečouhá sklon dokázat americkému prezidentovi, že by kvůli Iráku měl sníst svůj klobouk.

Bilance na první pohled vyhlíží překvapivě dobře. Evropané čím dál více přebírají nejen vojenské úkoly tam, kde jim to sluší a náleží, totiž na Balkáně, ale i v dalekém Afghánistánu. A Američané pochopili, že nebylo od věci, když se vyjednávání s Íránem o jeho podezřelém jaderném programu na čas ujali Evropané. Přesto má vzájemná souhra do dokonalosti daleko a nic na tom nemění fakt, že do dokonalosti měla daleko i za studené války, jen spojenci dokázali rozdíly překonávat.

Občané za železnou oponou se o vztah mezi dvěma břehy Atlantiku do roku 1989 příliš nestarali. A dokud země střední a východní Evropy usilovaly o vstup do Severoatlantické aliance, převažoval zájem získat na svou stranu především Spojené státy, protože za největším akcionářem NATO se nakonec pohnula většina ostatních členů aliance. Později se situace začala měnit a Američany vyhlášené tažení proti Saddámovi Husajnovi nutilo kdekoho vyložit karty na stůl. Někteří, jako například Poláci, tak učinili, jiní jako třeba Česká republika, zvolili přístup chytré horákyně, když k expedici do Iráku nabídli své vojáky či policisty, ale tak, aby se mohli kdykoli tvářit, že se žádného válečného tažení neúčastní.

Se zahlazováním americko-evropské roztržky kvůli Iráku sice utichají někdejší výzvy, ale vynořují se nová témata, která dělí Ameriku a Evropu, a kde jedni i druzí musí nakonec, mariášnicky řečeno, vybrat si a přiznat barvu.

Pro členy Evropské unie ze střední a východní Evropy muselo být do jisté míry překvapením, že když chtějí jednat se Spojenými státy o jejich přísné vízové politice, nebude od věci, když se pokusí dostat na svou stranu celou evropskou pětadvacítku. Mohli by tedy být spokojeni, když předseda Evropské komise Barroso ohlásil, že ve Vídni před prezidentem Bushem jménem celé unie nastolí politiku udělování víz, která občanům ze "staré unie" nedělá potíže se vstupem do USA, ale unijní nováčkové, s výjimkou Slovinska, dodnes stojí fronty na víza před velvyslanectvími Spojených států. Barrosův vízový nástup musel v Česku vyvolávat pocit zadostiučinění u končícího ministra zahraničí Svobody, který z kausy víz, stejně jako z postoje ke Castrově Kubě dělal při každé příležitosti exemplární záležitost.

Větší odstup od celé události nabídne lekci z realismu. Když chcete v mezinárodní politice něco prosadit, musíte si najít spojence, kteří vás podpoří. Nováčkům v unii se ale staré dilema volby mezi Amerikou a Evropou překvapivě může vrátit. Pokud totiž budou chtít prosadit změnu ve vízové politice USA, budou muset - i s případnými spojenci za zády - najít způsob, jak přesvědčit zástupce amerických občanů v Kongresu. A ti se budou mimo jiné ptát, jak a která evropská země pomáhá Spojeným státům v jejich iráckém tažení.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci http://www.rozhlas.cz/cro6/audio/ Radio na přání