Evropa se pře o daň z přidané hodnoty

Jak jsou ale takovéto kombinace možné, když evropská integrace je už více než padesát let založena na čtyřech svobodách zapsaných do Římských smluv: volného pohybu lidí, zboží, kapitálu a služeb? Protože převést jednoduché zásady do konkrétního života nebývá vždy jednoduché. Když se začaly odbourávat cla a dovozní či vývozní přirážky, nutně vyvstala také otázka, nakolik drahotu a naopak láci zboží ovlivňuje výše daní.

Tak se zrodila úvaha, že má-li být obchodní soutěž férová, neměla by se výše zdanění semo tamo vyváženého či dováženého zboží příliš lišit. Už před třiceti lety v tehdejším Evropském hospodářském společenství kdosi vymyslel, že by daň z přidané hodnoty měla být nejméně patnáct procent. Trvalo dvacet let, než se představy staly skutečností, a protože srovnat všechny do takto rovného metru by šlo stěží, některý stát něco danil více a téměř všichni si našli důvod, proč některé zboží má být daní zatíženo co nejméně. Britové, kteří daně berou jako otázku národní suverenity, chrání jako oko v hlavě cenu dětského oblečení, a Francouzové se zase stále bijí jako lvi, aby se na služby jejich restauratérů a hoteliérů vztahovala daň pětiprocentní.

I to je, nutno říci bohužel, jedna z podob evropské integrační krajiny, do které před necelými dvěma roky vstupovalo deset nováčků. Když vyjednávali podmínky svého vstupu, měli různé zájmy a také různě schopné vyjednavače, kteří i v oblasti daní usilovali o různé výjimky na různě dlouhou dobu. Teď už se dá tušit, proč na začátku letošního roku vypukl poprask.

Jednatřicátého prosince 2005 vypršela platnost šestiletá lhůta pro výjimky, které si mezi sebou vyjednali takzvaní staří členové unie. Ti tiše předpokládali, že celá záležitost se sfoukne snadno, protože výjimky pro nové členy vesměs končí až s příštím rokem. Nováčci už ale nejsou úplnými nováčky a začali, alespoň někteří, usilovat, aby nový termín na výjimky byl pro všechny stejný. Tento logicky znějící nárok měl pro unijní mazáky jedno úskalí. Ne, že by si dělali příliš těžkou hlavu z toho, jak se budou v Česku či Polsku danit třeba opravy domů. Ale vyhovět nováčkům znamená měnit smlouvy o vstupu zemí, které se staly členy v květnu 2004. A ty se vyjednávaly, když Česko a Polsko a další byli přede dveřmi unie a byli ochotnější k ústupkům. Otevřít nyní pečetě smluv o vstupu se "staré" Evropě ani trochu nechce, protože v tom vidí otevření Pandořiny skříňky dalších požadavků.

Jakou taktiku zvolit v takovéto situaci? Češi nejdříve mávali hrozbou veta a nakonec si vybrali cestu oklikou s tím, že cestu ke splnění valné většiny svých požadavků najdou v labyrintu existujících unijních direktiv a nařízení. Poláci se rozhodli hnát věc do krajnosti a rozhodli se pro hru jeden proti čtyřiadvaceti.

Osvědčí se Čechům obezřetnost, anebo se Polákům vyplatí jejich tvrdošíjnost? To posoudí jedni i druzí až podle výsledků. Na evropské šachovnici bude třeba střídat obě metody a kouzlo politiky spočívá v tom vědět, kdy je která úspěšnější.

Tato poučka ale platí pro běžný provoz. Jak unijním nováčkům, tak unijním mazákům by nejvíce prospělo, kdyby se podařilo pročistit a zjednodušit právě labyrint daňových výjimek - třeba dohodou, že výše daně z přidané hodnoty u zboží a služeb, které neputují přes hranice, bude věcí národních států. Jistě nebude snadné najít správný metr, protože leckdo bude chtít ochránit svou malou či dokonce velkou výhodu. Prosadit tuto změnu, která by Evropské unii tolik prospěla, bude to největší umění politiky.