Evropa Dona Quijote a Sancho Panzy
Není vyloučeno, že u nás dojde k referendu, v němž dáme - anebo nedáme - svůj hlas tzv. evropské ústavě. Oprávněných voličů bude několik milionů. Tu nešťastnou ústavu si jich do té doby stačí přečíst - kolik vlastně? Několik set? Několik tisíc?
Pokud by jich bylo několik tisíc, znamenalo by to, že jen jedno promile hlasujících bude vědět, o čem má být řeč. Jedno promile je jeden z tisíce. Čemu pak dá (anebo nedá) svůj hlas těch zbylých 999? - Samozřejmě netuším, kolik z nich se účastní volby. Pokud se ale k urnám dostaví: jaká pohnutka bude motivovat jejich ANO či NE textu, který nečetli? - Je zbytečné si zapírat, že to nebude jejich postoj k ústavě nýbrž k samotné EU. Přesněji řečeno k jejich představě, jakou si s ní spojují.
Takové věci se stávají. Jsou volby, jejichž předmět je formálně jasně definován, a voliči se přesto vyslovují k něčemu dalšímu, co v té definici obsaženo nebylo. Např. u nás se loni konaly volby do krajských zastupitelstev, do Senátu a do Evropského parlamentu. Jejich výsledek byl přesto interpretován i tak, jako by šlo o volby sněmovní. Rozuměli tomu tak všichni. Např. ODS si uvědomila, že jimi získala, zatímco ČSSD dobře věděla, že jimi ztratila. Je to tak - i když ty volby byly, jak dnes říkáme, "o něčem jiném". Podobně tomu bude i s referendem o EÚ.
Ano, bude to hlasování o EU, ba o samotné Evropě, o její ideji, lze-li tak říci. Co je to "idea Evropy"? Toť věc věru háklivá. Otcové-zakladatelé tu ideu měli. Jejich idea byla ideálem. Ten se za dobu jedné generace vyprázdnil. Dnes je Evropa vnímána - a nejen u nás - spíše jako podnik, úřad. V popředí je hledisko ekonomické, vnímavé pro zisky a ztráty, a hledisko mocensko-administrativní, sledující míru nadřazenosti a podřízenosti. Dřív bylo jaksi patrnější, co mají evropské státy a národy společného. Dnes ovládá lidské mysli spíše to, co mají rozdílného. Ne že by to dnešní vnímání bylo nepravdivé, ale je jaksi polovičaté.
Původní idea evropské integrace měla v sobě jasný rozměr doufání, naděje. Její místo dnes zaujala skepse. Jakoby onu ideu vymyslel Don Quijote, ale realizuje ji Sancho Panza. Svým způsobem byli Evropany oba. Ten první však ustoupil do pozadí.
Stojí přitom za povšimnutí, že osudové společenství národů a států zvané Evropa je v defenzívě. Z hlediska ekonomického, mocenskopolitického, tedy i vojenského, kulturního, resp. duchovního, i demografického. Euroskeptici mají pravdu. Integrace Evropy je riskantní podnik. Nemá totiž v sobě dosti naděje.
Ve všech zemích EU se ozývají hlasy PRO i PROTI. Je zajímavé, že nekorelují s tradičním dělením na politickou pravici a levici. Dělící čára se vine jinudy. Zdá se, že odděluje prostor přiznávaný naději od toho, jemuž vládne skepse. V kterém z těch dvou se vytváří česká politika? Jakou váhu přisuzují naši politici, naše kulturní elity, naše veřejné mínění - naději? A nejen jakou váhu jí přisuzují, ale kolik jí v sobě skutečně mají?
To je téma, které stojí za úvahu a rozhodně by stálo za řeč. To ale neumíme. Debaty o Evropě, o její Unii i o její ústavě se sice konají, ale - až na výjimky - jsou (jak dnes říkáme) "o něčem jiném". Nejsou objevné, zato jsou útočné. Účastníci se vzájemně osočují a diskvalifikují, neboť pojednávají jiné téma než to evropské. Tím skrytým, ale směrodatným tématem je jejich pozice na domácí politické scéně. Je to stranicko-politická předvolební kampaň, oděná do evropské rétoriky.
Proto netuším, jak případné referendum o evropské ústavě dopadne. Tak či onak, určitě vypoví cosi významného o nás samých.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.