Evropa a světové velmoci

Pro mnohé je to překvapení a pro mnohé důvod ke kritice. Nechci však tuto diskusi rozebírat a zvažovat argumenty, které jsou uváděny pro a proti takovému vskutku historickému rozhodnutí, k němuž americký prezident a indický premiér dospěli. Spíše bych chtěl posluchače trochu uvést do problematiky mocenských a geostrategických poměrů v Asii, protože ty, především politikům Evropské unie, převážně unikají a to ke škodě Evropy.

Evropská unie chce hrát v budoucnosti roli globálního hráče na světovém hřišti a přitom se často chová jen jako obchodní příručí, jako ten, kdo spěchá na ta místa, kde se dá čekat nějaký výhodný obchod a víc ho nezajímá. Mezinárodní politika není ale jen služkou obchodních zájmů, sleduje také zájmy geopolitické a geostrategické.

Dívá se dopředu za horizont obchodu s tramvajemi nebo stroji na textil. Hlavním zájmem Evropské unie ve styku s jinými civilizacemi je ovšem výnosný obchod, doprovázený tzv. dialogem kultur. Takový dialog může přitom být hodně prázdnou a jalovou záležitostí. Bývá totiž založen na rituálním ujišťování se o bezmezném respektu a uznávání velmi odlišných kultur, který často jenom zakrývá, že si některé kultury jdou dnes pěkně po krku.

V dnešním světě rovnoprávný a humanistický dialog kultur mnoho neznamená, což by ale nemělo odrazovat od úsilí o skutečný dialog. Už jenom z toho důvodu, že si k sobě dnes určité civilizace hledají cestu v zájmu nějakého budoucího spojenectví. Některé jsou vůči sobě zaměřeny konfrontačně, ale jiné se vážně zajímají o spolupráci, především z toho důvodu, že je nějaká třetí civilizace začíná ohrožovat.

A to je vlastně příběh nenadálého spojenectví Spojených států a Indie v oblasti jaderných technologií.

Začal hned po pádu železné opony a bipolárního uspořádání světa. Na počátku byl nebývalé rychlý mocenský vzestup a hospodářský růst Číny, který se ale začal projevovat i v čínské expanzi do světa, protože Čína především potřebuje stále více a více surovin, aby tento růst udržela. Svět je také zaplavován levným čínským zbožím a stále více výrobků si nechávají světové firmy vyrábět v Číně.

Stoupá objem přímých zahraničních investic v této zemi. Čína se tedy stala globální hráčem a stává se díky neustálému hospodářskému růstu skutečnou světovou velmocí. Postupně se ale začala zvedat i Indie, nejlidnatější demokracie na světě. Postupně opustila politiku soběstačnosti a státní ekonomiky. Indické vlády začaly usilovat o zapojení domácí ekonomiky do světových globálních procesů. Toto úsilí bylo úspěšné, protože v současné době zaznamenává indická ekonomika téměř sedmi procentní růst.

Nějakou dobu se tedy zdálo, že se věci v Asii vyvíjejí v jakémsi normálním řádu. Obě země, Čína i Indie, jsou daleko nejlidnatější v celém regionu, prostorově nejrozlehlejší a také mají velmi staré kultury. Můžeme dokonce mluvit spolu s Huntingtonem o svébytných civilizacích, čínské a indické. Existovaly mezi nimi v dějinách sice rivality a někdy i vojenské konflikty, ale ty byly jen sporadické.

Situace získala na vážnosti v té chvíli, kdy Indie v roce 1998 odpálením pěti jaderných hlavic vstoupila do spolku jaderných velmocí. Čína tím byla nemile překvapena. Ani ne možná samotným faktem těchto odpálení, jako spíše jejich zdůvodněním čínskou hrozbou. Bylo to něco jako vyhlášení rivality. Situace je komplikovaná navíc tím, že islámská mocnost Pákistán je také jadernou mocností, třetí v asijském prostoru. A Pákistán se zase cítí ohrožen Indií a proto strategicky spolupracuje s Čínou na poli jaderných zbraní.

Je nesporné, že Čína je vojensky mocnější než Indie a ta zase vojensky mocnější než Pákistán, přičemž tyto vzájemné poměry nelze přetvořit do nějaké vzájemné rovnováhy. Takové patrně zůstanou velmi dlouho, což ale znamená, že velmi dlouho můžeme očekávat i konkurenční a do jisté míry napjaté vztahy mezi těmito asijskými mocnostmi. Navíc v asijském prostoru je ještě jedna země, která má jaderné zbraně a tou je severní Korea, brutální komunistický režim, uzavřený vůči světu a neustále něčím hrozící.

A jak do této historie vstupují Spojené státy? Docela přirozeně, jsou totiž od druhé světové války nejen atlantickou, ale také asijskou velmocí, ovládající prostor pacifického oceánu. Mocností, která zde sleduje nejen své hospodářské zájmy, ale také s nemenší intenzitou zájmy bezpečnostní, zvláště po teroristických útocích na své území. A k těmto zájmům patří také snaha posilovat v Asii demokratické režimy, založené na liberálních zásadách ochrany práv a svobod.

Rozhodování Spojených států o spojencích je přitom obtížné. S Pákistánem Spojené státy spolupracují, protože je spojencem v boji proti mezinárodnímu terorismu, není to však demokratická země a současný spolupracující režim tam stojí na vratkých nohou diktátorských metod prezidenta Mušarafa.

S Čínou Spojené státy mohutně spolupracují hospodářsky, je to jejich třetí největší obchodní partner na světě. Na druhou stranu se ale ukazuje, že neplatí starý předpoklad, že dlouhodobý hospodářský růst povede nutně k demokratizaci země. Přes veškeré pokroky zůstává Čína represivním komunistickým režimem, se stále rostoucími mocenskými ambicemi nejen v asijském prostoru, ale po celém světě. Severní Korea je pak jednoznačně nebezpečným, "lotrovským" státem.

A tak Spojeným státům doposud zůstávali pouze dva demokratičtí spojenci, Jižní Korea a především Japonsko. Jejich mocenská váha je však malá. Japonsko je sice hospodářskou mocností, ale vojensky je závislé na Spojených státech. Proto se v poslední době stále více rýsuje jakýsi hlavní mocenský trojúhelník v Asii, tvořený Čínou, Indií a Spojenými státy. Jedním z hlavních problémů tohoto trojúhelníku je otázka, kdo se s kým spojí proti komu.

A tato otázka se začíná určitým způsobem řešit. Předpoklady pro řešení jsou totiž již delší dobu dány: zaprvé je to skutečnost, že Indie je demokratickým státem, na rozdíl od Číny, za druhé je to vojenská spolupráce Pákistánu s Čínou, která má protiindický osten a konečně nepřátelství Číny vůči Taivanu, který je spojencem Spojených států.

A tak je nakonec vyústění našeho příběhu logické: Spojené státy patrně přijaly politiku zadržování rostoucí čínské moci a spojují se s Indií. Politika zadržování byla již jednou Spojenými státy praktikována a sice po druhé světové válce vůči expanzivním úmyslům Sovětského svazu.

Bude se historie opakovat? Patrně nikoli, protože vzájemné hospodářské zájmy jsou v dnešním globalizovaném světě mnohem silnější než byly kdykoli předtím. Přesto si však politika a bezpečnostní zájmy udržují své významné postavení a jak vidíme na příkladu Asie, někdy se dokonce začínají křížit se zájmy hospodářskými.

Vytvářejí pak nové konstelace, o nichž bychom ještě nedávno nemohli ani vážně uvažovat. Pro Evropskou unii pak znamenají výzvy, kterým by měla věnovat svou pozornost.