Enrique Stanko Vráz

Enrique Stanko Vráz se narodil 18. dubna 1860 v bulharském Trnovu, kde byl jeho otec (českého, jindy ruského původu) diplomatem (jindy důstojníkem). Vystudoval střední vojenskou školu, v sedmnácti letech bojoval na straně Rusů proti Turkům, v bitvě u Plevna byl raněn. S otcem potom cestoval po Turecku, sám pak po Čechách, i po Evropě. Ve Švýcarsku začal studovat medicínu. Po blíže neurčené rodinné tragédii opustil Evropu a vydal se do Afriky.

Takový životopis zní sice romanticky, ale pravdy v něm asi mnoho není. I ve Vrázově podání se jeho vlastní mládí odvíjelo podle mnoha různých verzí. Sám Vráz v jednom ze svých dopisů prohlásil: "Mluvím-li o svém mládí, lžu!" Jako místo narození uváděl Caracas či Maturin ve Venezuele nebo Chicago v USA, jak se mu to hodilo. Své mládí opřádal řadou neuvěřitelných historek, ať už vymyšlených nebo vypůjčených odjinud. Podle jedné verze jeho matka byla Španělka a otec Čech, velký vlastenec. Podle jiné verze Vráz prohlásil o svém původu: "Bylo to míchané, ale české krve v tom bylo sakramentsky málo." Lásce k českému jazyku a ryzímu vlastenectví jej prý (podle další varianty) naučil jeho vychovatel. Pravdou ovšem je, že své soukromé deníky a poznámky Vráz psal česky.

V žádosti o první cestovní pas Vráz proškrtl kolonku "rodiče" dvěma křížky. Pravdu o jeho původu neznala nejspíše ani jeho rodina. Své budoucí ženě Vlastě Geringerové a jejímu otci, chicagskému nakladateli a vydavateli, který se snažil po Vrázově původu pátrat, rezolutně napsal: "Ať Vás ani Vašeho tatínka nenapadne, že bych Vám někdy řekl pravé své jméno! Já nejsem žádný všední člověk, který když jednou za dvacetiletých bouří zkameněl a na něčem se ustanovil, aby jej láska k ženě neb slze přemluvily atd., přiměly k rozplynutí jako máslo. Kdo mě chce, nechť vezme mne jak jsem!"

Jméno si Vráz také různě měnil. K příjmení, které zpočátku psal bez čárky, připojoval jména jako Emrajeo Stanislav, Ed. Stanislav, Emil Stanislav, Emanuel Stanislav - toto jméno používal v Čechách, zejména v úředním styku, Enrique Stanko zase v literární tvorbě. Stanko Vraz bylo umělecké jméno chorvatského a slovinského básníka Jakoba Vraze (též Frase), který žil v letech 1810-1851, zúčastnil se Slovanského sjezdu v r. 1848 v Praze a byl přítelem mnoha českých vlastenců. Dodnes však nevíme, věděl-li vůbec Vráz, komu původně jeho pseudonym patřil. Proč si Vráz tak pečlivě budoval pověst záhadné osobnosti, proč tolik tajností kolem jeho původu, mládí, jména? V tehdejší době velké cestovatelské konkurence byly záhady kolem osoby cestovatele tou nejlepší reklamou pro jeho přednášky, články a knihy. A to je patrně jediný důvod, proč Vráz svůj původ zamlžil tak dokonale, že ani současné bádání v archívech zatím neodhalilo pravdu.

První cesta mimo Evropu vedla Vráze na africký kontinent. Od r. 1880 cestoval po severní Africe, v přestrojení se pokoušel připojit k některé karavaně, s níž by se dostal ze severu do vnitrozemí, do tajemného města Timbuktu. Nepodařilo se mu to, a tak se rozhodl proniknout do Timbuktu ze západoafrického pobřeží. Přes Tenerife na Kanárských ostrovech se dostal v r. 1883 do Bathurstu (dnes Banjul) v Gambii, kde lovil a sbíral přírodniny. Úlovky a sběry prodával místním Evropanům i posílal do Evropy. Těžce onemocněl malárií a úplavicí a po dvou letech opustil Gambii se zničeným zdravím. Do Timbuktu opět nepronikl. V r. 1885 přistál na Zlatém pobřeží (dnešní Ghana), kde se v osadě Christiansborg léčil z prodělaných chorob. Christiansborg, ležící nedaleko hlavního města Akkry, byl hlavní stanicí basilejské misijní společnosti. Zde Vráz koupil od misionářů první fotoaparát. Kromě sběrů přírodnin tedy také začal fotografovat. Pobýval v Akkře, Kumasi, Akvapinu, Addahu. Z přístavů odesílal sběry, přijímal poštu i české noviny. Pak odjel na tři měsíce na Kanárské ostrovy, kde se tak dalece zotavil, že se opět mohl vrátit na Zlaté pobřeží. Do r. 1888 cestoval mezi Ašanty a Dahomejci, fotografoval a sbíral přírodniny, které posílal hlavně do obchodu Václava Friče v Praze a také jako dar Národnímu muzeu.

Pak opět odjel na Kanárské ostrovy, kde se setkal se svým přítelem a společníkem (již z Maroka) Jaroslavem Brázdou (1861-1918) a společně v červenci 1889 odcestovali do Venezuely. Vráz lovil a sbíral přírodniny (též orchideje), Brázda sběry zpracovával a dělal Vrázovi obchodního zástupce. Od indiánů se naučili zpracovávat mízu balatového stromu, která byla náhražkou za gutaperču - žádanou surovinu na výrobu podmořských kabelů. Obchodováním chtěl Vráz získat peníze pro svůj odvážný záměr - procestovat napříč tropickou Amerikou po vodních tocích.

Cestu zahájil v r. 1892 v Bolívaru na řece Orinoko a plavil se po ní a jejích přítocích. Po celou dobu cesty po vodě Vráz fotografoval, sbíral přírodniny i etnografický materiál a všechno přepravoval na dvou lodích Praga a Tucuso. Druhá loď se však potopila se všemi sběry, úlovky, negativy i jinými předměty, a tak Vráz přišel téměř o polovinu svého sběratelského úsilí. K tomu se přidružila i ztráta finanční, neboť Brázda byl přepaden a okraden o všechny peníze našetřené z obchodu s balatou. Nouze donutila Vráze v Manaosu prodat loď i fotoaparát, sběry ale v pořádku odeslal do Prahy. Na říčním parníku se Vráz vydal z Manaosu proti proudu Amazonky, sbíral v pralese při zastávkách lodi a doplul přes Iquitos k dolnímu toku řeky Huallagy. Odtud se vydal s několika indiány do hor. Překročil Kordillery a 24. 11. 1893 dosáhl Pacasmaya na tichomořském pobřeží, kde svou cestu napříč rovníkovou Amerikou ukončil. Výsledkem této cesty byly sběry nových živočichů a národopisných předmětů z oblastí, které odborní sběratelé dosud nenavštívili.

V r. 1894 se Vráz vypravil do Prahy. Navštívil Vojtu Náprstka, uspořádal řadu přednášek, které Pražany uchvátily. S přednáškami úspěšně objížděl i česká a moravská města. V době konání Národopisné výstavy českoslovanské se v létě 1895 seznámil se svou budoucí ženou Vlastou, která na výstavě provázela expozicí amerických Čechů.

V listopadu 1895 Vráz odcestoval přes Severní Ameriku, kde rovněž přednášel našim krajanům, do Japonska, v půli května 1896 odplul do Singapuru a odtud na Borneo a na Novou Guineu. Usadil se v zálivu Doré na severní části ostrova a čekal na příležitost k cestě do vnitrozemí, do pohoří Velký Hattam. S malou skupinou místních obyvatel nakonec tuto nebezpečnou výpravu podnikl, sbíral hmyz, lovil a fotografoval. Odpor domorodců, nespolehlivost průvodců a nedostatek potravin jej však donutily pobyt na Nové Guineji ukončit.

Vráz zamířil do Siamu (Thajsko). Pobýval v hlavním městě Bangkoku, navštěvoval památná místa v okolí. Začátkem května 1897 se vrátil do Evropy. Poté odjel do Spojených států, kde se v Chicagu v prosinci roku 1897 oženil s Vlastou Geringerovou (nar. 2. 8. 1875 v Chicagu), dcerou Augusta Geringera, nakladatele a vydavatele krajanských novin "Svornost". Na Nový rok 1898 se s ní vydal na svatební cestu do Mexika, kde společně zdolali horu Popocatepetl. Ještě na počátku roku 1898 Vráz odjel do Evropy, přednášel v Holandsku, Čechách a na Moravě. Do Prahy za ním přijela jeho žena, ale trvale se zde neusadili, střídavě pobývali v Praze nebo Chicagu.

Když vrcholilo v lednu r. 1901 v Číně tzv. boxerské povstání, Vráz se tam rozjel. Fotografoval a pečlivě psal cestovní deník. Přes Koreu, Sibiř a Rusko se vrátil do Evropy, v Praze se ani nezastavil a jel rovnou do Chicaga.

V r. 1903 se Vráz vydal do Jižní a Střední Ameriky. Začal Brazílií, pokračoval do Paraguaye, Argentiny, Chile, Peru, Ekvádoru, Kostariky, Panamy a na Kubu. Vrátil se na jaře 1904, pak ještě navštívil Mexiko. V následujícím roce zajel do Čech a přednášel tu o Latinské Americe, pak se zase vrátil do Chicaga. I jeho rodina neustále cestovala mezi Prahou a Chicagem. Stěhovali se v r. 1907 do Čech, r. 1910 zpět do Chicaga. Vráz se vracel do USA s pověřením Národní rady, aby založil její americkou větev. Měla to být velká organizace, která by spojovala všechny Čechoameričany. Vráz pořádal přednášková turné po městech a oblastech osídlených Čechy, přednášel o staré vlasti a svůj výklad doplňoval stovkami diapozitivů, které si přivezl. V lednu 1911 byla Národní rada s posláním kulturním, školským, tělovýchovným i podpůrným založena. Vráz byl jednomyslně zvolen jejím předsedou.

Po 1. světové válce se Vráz v r. 1921 vrátil opět do Čech. Zdraví mu nesloužilo, byl několikrát těžce nemocen. Pravidelně se léčil v lázních Poděbrady, kde se přátelil např. s cestovatelem Josefem Kořenským. Stále však přednášel o svých cestách po celé republice, pro dospělé, ale zejména pro mládež. Přednášky doplňoval "světelnými obrazy", tj. promítáním skleněných diapozitivů, jako jeden z prvních měl i přednášku v českém rozhlase. V podstatě ale živořil až do své smrti 20. 2. 1932. Jeho pohřbu se zúčastnila řada známých osobností (Josef Pekař, Josef Kořenský, Bedřich Machulka, František Flos, Karel Domin).