Dvě gruzínsko - ruské rovnice

Co je ještě horší, neodhadl ani, že Rusové gruzínskou odpověď na jihoosetínské výpady nejenže nebudou tolerovat, jak naznačovala jejich kritika separatistického vůdce Eduarda Kokojty, ale že jim poslouží jako záminka k prosazení vlastních dlouhodobých záměrů. Které to jsou? Především lekce zemi v "blízkém zahraničí", která si to dovolila namířit co nejpříměji na západ včetně ambice stát se členem NATO. Druhá lekce je vzkaz všem v "blízkém zahraničí", kdo by měli úmysly podobné gruzínským. Třetí ruská lekce má Západu jako celku a Spojeným státům zvláště připomenout, že Moskva se již definitivně podle vlastních slov zbavila komplexu méněcennosti, takže se vůbec neostýchá své mocenské zájmy nejen demonstrovat, ale i účinně prosazovat.

Tato moskevská rovnice do sebe na první pohled zapadá. Ruské bombardování nebylo ani zdaleka výrazem generálské svévole, ale sledovalo pečlivě vybírané cíle. Byly jimi především vojenské základny a také důležité prvky infrastruktury jako třeba přístav Poti, přes který se ještě nedávno vyvážela směrem na Západ ropa z Azerbajdžánu. Masivní tlak směřoval i proti gruzínskému prezidentovi s jasným předpokladem, že Gruzínci dnes sice stále ještě Saakašviliho podporují, ale až přijde čas střízlivějšího počítání výnosů a ztrát, tak se vynoří výčitky, že před nynější srpnovou krizí si země stála lépe než po ní. A je tu samozřejmě kalkul, že Západ se Spojenými státy v čele konečně vezme na vědomí, že jeho sféry vlivu končí tam, kde začínají ty ruské.

Pokusme se nyní ruskou rovnici přehlédnout z jiné perspektivy než, kterou si vytyčili její tvůrci. Krátko až střednědobě je takřka jisté, že Gruzie vyjde z konfliktu, do kterého se nechala vtáhnout, vojensky i ekonomicky otřesena. Vojensky především proto, že přinejmenším ti členové Severoatlantické aliance, kteří na jarním summitu v Bukurešti nechali dveře ke vstupu Gruzie sotva pootevřené, budou nyní argumentovat, že otevřít je nyní by bylo politickým hazardem. Zároveň však ti, kdo podporovali další otevření NATO na východ, budou nyní ještě více naléhat, aby o svou šanci nepřišla Ukrajina. Ani dnešní vládci v Kremlu nemohou uniknout pravidlu, že tlak vyvolává protitlak.

A co předpoklad Moskvy, že prezident Saakašvili bude za své nedbalé počty platit nakonec doma? Dalo by se na něj spolehnout pokud by i v nynější krizi nebyla moskevská politika vychytralá i hromotlucká zároveň. Vychytralá v tom, jak dokázala Saakašviliho přesvědčit, že si může svůj výpad proti separatistické Jižní Osetii dovolit, a hromotlucká ve svých vzkazech do Gruzie, že její prezident má odejít. Takové vrchnostenské vzkazy by dokázaly dát dohromady i méně hrdé národy, než jsou Gruzínci.

Zbývá kalkul, že se Kremlu podaří obnovit někdejší sféry svého vlivu, které se splaskly po kolapsu Sovětského svazu. Tady stačí připomenout postřeh knížete Gorčakova z poloviny 19. století, kdy se na Kavkaze prosazovalo carské Rusko: "Největší problém představuje otázka, kde se zastavit." Jestli se nad Gorčakovovým povzdechem nezamýšlejí v dnešní Moskvě, tak je více než jisto, že si ho podškrtávají analytici na Západě. Proto sice nemusejí sdílet Bushovu ideu šíření demokracie, ale musí brát v potaz zkušenost, že pokud dnes ustoupí Rusku v Gruzii, budou mu muset ustoupit zítra i jinde. Odhodlání Západu může limitovat vědomí, že se bez Putina či jeho nástupce Medveděva neobejdou při řešení problémů, jako je íránský jaderný program či boj s tálibanskými povstalci v Afghánistánu. Tato logika však platí i v obráceném gardu, protože šíření zbraní hromadného ničení a boj proti mezinárodnímu terorismu jsou body, které tak či onak pálí i v ruské patě. Střízlivě nahlíženo, součet z gruzínsko-ruské rovnice vychází měřeno kremelskými předpoklady přinejlepším na padesát procent.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .