Dvě dobré zprávy

První zpráva je dobrá proto, že situace na českém politickém kolbišti se vrací do normálu: Síly mezi vládní koalicí a opozicí se vyrovnávají, to znamená, že stýkání a potýkání různých politických subjektů a názorů se bude muset kultivovat. Poměry nepovedou k jednoduchým řešením. Kompromis, jako základní pravidlo pro jakékoliv soužití, se bude moci stát vžitou kulturní formou vzájemného obcování a ne něco, na co se lze dívat s pohrdáním. Taky by se dalo říci, že vztah ke kompromisu je mírou demokratičnosti jakéhokoliv prostředí.

Zatím ale jde jen o kladný signál, protože ve výzkumech víc než jednotlivé údaje jsou vždy důležitější trendy a o tendenci lze hovořit až za několik měsíců. Po Stanislavu Grossovi, který si kopal svůj hrob velice systematicky, to ale v tradičně sociálnědemokratickém Česku není tak velké překvapení, i když první čísla jsou pro pana premiéra velice příznivá: Podle Centra pro výzkum veřejného mínění důvěřuje premiérovi 32 procent dotázaných, což je bezmála dvojnásobný počet než v dubnu. A podle průzkumu, který si nechala udělat MFD na vzorku 2307 lidech, což je počet víc než reprezentativní, by za premiéra chtělo Topolánka 50,7 procenta respondentů a Paroubka 49,3 lidí. Ještě zajímavější je ale ta skutečnost, že současnému premiérovi by dali přednost před Topolánkem nejen voliči ČSSD, ale i koaličních lidovců. Občanští demokraté přitom počítají s KDU-ČSL jako s potenciálním koaličním partnerem. Hra o Nějvětšího Čecha nám zase prozradila, že ti, co se hry zúčastnili, si své země, tedy České republiky, velice váží: Karel IV. proměnil Bohemii ve vzdělanecké centrum a snažil se, aby důležité obchodní cesty vedly přes Prahu, jako přes centrum Říše římské, Tomáš Garique Masaryk založil Československou republiku, která se na krátko stala demokratickým ostrůvkem ve střední Evropě a Václav Havel obnovil naší suverenitu po dvou totalitách a stal se jedním ze symbolů připojení střední Evropy k Západu. Těžko bychom našli tři jiné osobnosti, které by symbolizovaly zřetelněji naší suverénní státnost.

Karel IV. se umístil na prvním místě s převahou více než deseti tisíců hlasů a to jistě po právu, neboť i dnes představuje moderního Evropana: Po matce Čech, Přemyslovec, který hovořil italsky, francouzsky, německy a svůj životopis napsal latinsky. Vychoval ho pozdější papež a v mládí se proslavil i jako válečník. Karlštějn si postavil, aby měl kde meditovat. K české koruně připojil slezská knížectví, Horní a Dolní Lužici, Braniborsko a držel i Horní Falcko. Berlín tehdy patřil české koruně, centrem byla Praha. Karel IV. by evidentně měl dobrou průpravu i pro dnešní Evropskou unii.

Možná bychom si mohli dovolit i říci: Vzorek občanů, který se hry o Největšího Čecha zúčastnil, nepředstavuje žádné snílky, ale spíše zárodky člověka politického, který ví, že každý stát potřebuje silné a osvícené vůdce, víc než intelektuály, umělce, vědce či sportovce. A takový homo politicus se kompromisu nebojí.