Dvanáct let od konce chorvatsko-srbské války

Nad připravovanou akcí evidentně mhouřil oko i tehdejší americký vyslanec Peter Galbraith. A to vedlo vládu v Záhřebu k definitivnímu rozhodnutí pro vojenské řešení. Třeba připomenout i fakt, že svůj podíl na něm měli i krajinští Srbové, kteří v té době už odmítali jakoukoli dohodu, byť s mnoha ústupky.

Celá vojenská akce chorvatské armády trvala jen 84 hodin. Ačkoli tehdejší prezident Chorvatska Franjo Tudžman vyzval, jak sám řekl, srbské spoluobčany, aby zůstali doma, téměř nikdo jeho apelu nevyslyšel. Už i proto, že trestná v chorvatských zákonech byla služba ve z pohledu Záhřebu vzbouřeneckých sil. Jenže etničtí Srbové, povolaní do vzbouřenecké armády neměli příliš na vybranou. Odmítnutí služby by znamenalo dezerci a trest. No a v případě setrvání v Chorvatsku po operaci Bouře zase hrozilo potrestání od vítězných úřadů. Pokud by nebyla vyhlášena amnestie. Krajinsko srbská armáda se pod tlakem Chorvatů během několika málo hodin zcela zhroutila a její jednotky nebyly schopny žádné skutečné obrany. Vzbouřenečtí vojáci se dali na útěk společně s ostatním obyvatelstvem.

Není snad ani možné, aby se Chorvatsko a Srbsko shodli na průběhu a následcích akce. Zatímco v Chorvatsku je Oluja popisována jako vítězné završení v uvozovkách vlastenecké války, v Srbsku připomínají exodus dvou set padesáti tisíc etnických Srbů. A ani o průběhu útěku z někdejší vlasti se nemohou v obou zemích sjednotit. V Bělehradě hovoří o vyhnání a etnické čistce, zatímco Chorvati tvrdí, že šlo o řádně organizovaný odsun obyvatelstva, což ale samo o sobě zní příšerně. Už málokdo si dnes vzpomene, jak byly kolony uprchlíků občas ostřelovány, spíše pro vyvolání paniky a uspíšení útěku, chorvatským dělostřelectvem.

Krajinští Srbové dnes většinově žijí ve vlastním Srbsku, nebo svou budoucnost spojují se zahraničím. Postupně se stávají zapomínanou skupinou obyvatelstva, která sice byla obětí války, ale té, na kterou dnes v Srbsku vzpomínají jen ojedinělé skupiny lidí. Na vzpomínkovém shromáždění před budovou chorvatského velvyslanectví v Bělehradě se v neděli sešlo asi 150 lidí, kteří předali ambasádě protestní nótu. O návratu vyhnanců se sice v obou zemích občas mluví, nicméně Chorvatsko takovou akci spíše nepodporuje a srbští politici se omezují na verbální odsouzení vyhnání svých krajanů.

Chorvatský prezident Stjepan Mesič připomněl během Dne státnosti skutečnost, že se Srbové proti existenci Chorvatska vzbouřili prakticky okamžitě, co země vyhlásila nezávislost. Svým způsobem má pravdu i v dnes módní házení veškeré srbské vinu na hlavu zesnulého prezidenta Slobodana Miloševiče. Uznal ale zároveň, že by měli i na chorvatské straně být potrestáni všichni ti, jenž se pod rouškou osvobozenecké akce dopouštěli válečných zločinů.

Koneckonců, před haagským tribunálem pro zločiny v bývalé Jugoslávii nakonec skončil i jeden z velitelů Oluje, generál Ante Gotovina. Ačkoli se dlouhou dobu nedařilo jeho zatčení uskutečnit, většina chorvatského obyvatelstva byla proti s odůvodněním, že Gotovina je obětí zahraničního spiknutí a ve skutečnosti národní hrdina.

Kvůli tomu, že se Gotovina pohyboval na svobodě, údajně i za pomoci tajných služeb a dokonce části církve, pozastavila Evropská unie s Chorvatskem vstupní rozhovory. Jednání byla znovu zahájena až po generálově zatčení na Kanárských ostrovech.

Navzdory přetrvávajícím hodnocením z chorvatského pohledu vlastenecké války dochází k tomu, že se před spravedlnost dostávají lidé, donedávna považovaní za nedotknutelné. A to přímo v Chorvatsku. Za odpovědnost za zabití několika etnických Srbů je posuzován případ někdejšího národního hrdiny a velitele obrany východoslavonského města Osijek Branimira Glavaše. Ten byl velitelem Osijeku v době, kdy nedaleký Vukovar terorizovaly a ničily jugoslávské a srbské jednotky. I proto byl Branimir Glavaš nedotknutelnou osobou.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .