Dvacet let po rozvodu – a co dál?

Nicméně patálie s názvem jsou vlastně příznačné pro začátek novodobého českého státu, vznikl totiž z rozpaků a z nezbytnosti tváří v tvář slovenským snahám o národní seberealizaci se vším všudy, a především tváří v tvář mocenské konstelaci, která vznikla volbami v roce 1992. Češi nakonec s rezignovaným pokrčením ramen začali sami připravovat rozchod – mnohem méně známá je skutečnost, že tím zaskočili nejen běžné občany Slovenska, ale i mečiarovskou politickou garnituru.

Většina Slováků nakonec o Silvestru 1992 nejásala a do budoucna hleděla spíš s nejistotou. Například novináři Štefan Hríb a Martin Šimečka, oba dva svým cítěním Čechoslováci (Šimečka i rodem) a loajální občané federace se jen obtížně smiřovali s tím, že se po nich ze dne na den a poměrně razantně bude vyžadovat loajalita k novému státnímu útvaru, totiž Slovenské republice.

Jak tvrdí Štefan Hríb, těch prvních sedm let bylo samostatné Slovensko mafiánský stát do důsledků. Pocítili to na své kůži novináři, podnikatelé, opoziční politici. A i když to především mladá generace tak vyhraněně neviděla, je pravda, že sedm let Mečiarovy vlády (s malou přestávkou v roce 1994) Slovensko proměnilo jako nikdy předtím. Zkušenost s přímým ohrožením demokracie, nemožnost své chyby svádět na nikoho jiného než na sebe samotného, konfrontace s faktem, že svoboda je tvrdá práce na kultivaci demokratického prostředí – to všechno přimělo bývalého „mladšího bratra“ k nebývalému vzepětí.

Zlom přišel v roce 1998, který byl – jak mnozí soudí – pro slovenskou společnost důležitější než samotný listopad 1989. Neboť toho roku poslali voliči Vladimíra Mečiara do opozice. Důsledkem drastické zkušenosti devadesátých let je mimo jiné pevné ukotvení Slovenska v Evropské unii a realistický pohled národa, který ví o svých přednostech i chybách a hlavně nepřeceňuje své síly.

České poměry jsou jiné. U nás jsme se spokojili s úlohou rebelanta, který hájí všemožné české cesty nejen privatizační, ale i zahraničně politické. Ne vždy je to špatně, ale z názorů, které jsem vyslechl na své cestě na Slovensko v listopadu 2012, jsem mimo jiné pochopil, že ačkoliv Slovensko zaplatilo za samostatnost tvrdou zkušeností, dnes je v mnohém dál než my. Katarze, kterou si prošli Slováci, nás nejspíš ještě čeká, a v jaké podobě, to zatím vůbec netušíme…

V dokumentu Dvacet let po rozvodu – a co dál? zaznějí mnohé vzpomínky lidí s různými zkušenostmi – i generačními. Kromě Štefana Hríba a Martina Šimečky se o své postřehy podělí Martin Bútora, bývalý poradce prezidenta Václava Havla a po roce 1998 velvyslanec Slovenska ve Spojených státech, který už v roce 1968 nacházel první stopy česko-slovenské státoprávní diskuse. Členky českého spolku v Martině, který vznikl v roce 1993, kdy se z Čechů na Slovensku najednou stala národnostní menšina, neukotvená, bez jakýchkoli práv, do značné míry zpočátku bezradná.

Nebo košický fotograf Slavomir Stankovič, který říká, že bájným a zaslíbeným městem už pro něj a mnoho jeho přátel zůstane Praha, nikoli Bratislava. Jako město, které se pro nezanedbatelnou část mladých Slováků stalo znovu – a jaksi proti vůli dějin – jejich „hlavním“ městem a Česko pak zemí, jejíž občanství jednou budou chtít získat. Československo možná dál pokračuje, jen jinými formami a za cenu mnohých ztrát, které si člověk uvědomí až zpětně.

Pořad zazní v rámci cyklu Téma v neděli 30. prosince ve 20:00 hodin.

Poslechnout si ho můžete i na celoplošných stanicích ČRo 2 (30. 12. ve 22:00) nebo ČRo 3 (2. 1. 2013 ve 21:45).