Dvacáté výročí nástupu k moci Michaila Gorbačova

Vylekané politbyro pochopilo, že napříště by z mnoha důvodů nebylo dobré, aby státní pohřby nejvyšších představitelů země přicházely s periodicitou připomínající výroční potě, a připustilo, aby se do čela strany postavil muž teprve čtyřiapadesátiletý, ve spolku politbyrových sedmdesátníků a osmdesátníků tedy téměř komsomolec.

Gorbačov se s elánem sobě vlastním pustil do práce. Hlavní plody jeho působení v čele strany a státu jsou dnes poněkud nespravedlivě shrnovány pod pojmy perestrojka a glasnosť - tedy přestavba a veřejná informovanost. Při této příležitosti by ale asi bylo dobré připomenout, jaký měla tato mezinárodně fungující slova konkrétní obsah.

Už během prvních deseti měsíců jeho vládnutí odešly ze svých postů desítky ministrů a oblastních tajemníků, kteří v těchto či podobných funkcích nejednou seděli od konce druhé světové války. Gorbačov se pokusil i o reformu státem ocelově dirigovaného hospodářství. Dodejme rovnou, že právě na tomto poli žádné zvláštní úspěchy neslavil. Jeho kooperativy neboli výrobní družstva byly jen velmi chabou Potěmkinovou vesnicí a z historického hlediska měly nakonec cenu především v tom, že se staly jakousi líhní osobností příští ruské kapitalistické ekonomiky, z nichž jmenujme alespoň dnes brutálně pronásledovaného Michaila Chodorkovského. Gorbačov demokratizoval stranický a politický život v zemi, čímž dal mimo jiné vyrůst i svému hlavnímu oponentovi a pozdějšímu politickému hrobaři Borisi Jelcinovi. Na konci 80. let společně s Ronaldem Reaganem vyhlásil konec čtyřicetileté studené války. Pod tlakem událostí postupně uvolnil otěže jak uvnitř Sovětského svazu, tak uvnitř tehdejší Varšavské smlouvy. Tragikomickou odměnou za tuto velkorysost mu v únoru 1991 byl rozpad Varšavského paktu, který byl potvrzením konce sovětské nadvlády ve střední a východní Evropě, a v prosinci téhož roku i rozpad samotného Sovětského svazu. Gorbačov se tak stal králem bez království, jímž je dodnes. Při posledním pokusu vstoupit do zápasu o prezidentské křeslo Ruské federace se mu sešlo pouhé jedno procento preferenčních hlasů.

Tento ne zcela úplný výčet jeho politických činů je pro státníka z pohledu čistě pragmatického výčtem proher. Gorbačovova osobní porážka se však stala východiskem pro obnovu přirozeného či alespoň přirozenějšího politického a společenského vývoje jak v jeho vlasti, tak za jejími hranicemi. Jeden z největších reformátorů ruských dějin tak nakonec dosáhl jedné z nejrazantnějších změn v historii své země tím, že nedosáhl téměř ničeho, co si předsevzal. Díky své snílkovské vizi a bezesporu i díky osobním vlastnostem člověka téměř dokonale zbaveného uzurpátorských praktik svých předchůdců nakonec proklestil Rusku cestu k nebývalým politickým a ekonomickým svobodám. Ty už si pak poradily bez něj a Michaila Sergejeviče uklidily - zdvořile řečeno - do depozitáře dějin.

Dnešnímu zajímavému výročí byly zejména ve světě, kde je Gorbačov daleko populárnější než doma, věnovány stovky rozsáhlých studií a statí. Drtivá většina z nich Gorbačova hodnotí především jako autora díla užitečného, ale vlastně nechtěného. Najdou se však i výjimky. Známý americký list Los Angeles Times přinesl počátkem března článek amerického rusisty a příznivce perestrojky Stephena Cohena pod názvem Politická tragédie s podtitulem Kreml a Washington maří reformy, započaté Gorbačovem. V článku se mimo jiné uvádí, citujeme: "Gorbačovova politika vedla k historickým výsledkům doma i v zahraničí, a proto nebylo nutné ji po rozpadu státu a vynucené Gorbačovovy abdikace odmítat. Odmítnuta však byla." Konec citátu.

Je pravda, že Gorbačovovi nástupci Jelcin a ještě výrazněji Putin demokratické vymoženosti perestrojkové epochy v mnoha ohledech postupně likvidovali a nadále likvidují - příkladem za všechny budiž umlčování nezávisle uvažujících ruských sdělovacích prostředků. Celá perestrojka ovšem nebyla nějakým novým stupněm společenskopolitického vývoje Ruska, ale jen procesem. Přeměny této epochy byly pro další vývoj značné části světa klíčové, ale vytvořit a udržet stav takříkajíc mezi socialismem a kapitalismem, jaký si zřejmě Michail Sergejovič automaticky představoval, prostě není možné. Bylo by to cosi jako nikoli přerušené, ale natrvalo zastavené těhotenství, a to lidská přirozenost nepřipouští.

Osamělý muž Michail Gorbačov tedy dodnes prožívá tragédii politika, který své dílo nedokázal dokončit. Svět včetně občanů České republiky však má mnoho důvodů, aby mu za toto nedokončené dílo byl i nadále vděčný.