Důvod k přípitku

Policajti, chodci a nakonec i řidiči samotní mají důvod, aby pozvedli skleničku k radostnému přípitku. Naříkat ovšem počali hospodští, zejména ti na venkově, neboť upadající konzumace alkoholu způsobila fatální pokles tržeb. V některých vinařských oblastech zoufalí majitelé restaurací, hospůdek a barů vykročili doposud neobvyklým směrem. Host, který přebral, může jet domů taxíkem na účet podniku. Alkohol, především však červené víno, je jedním z nejvelkorysejších božích darů. Bezdůvodně nechat stát nedopitou skleničku považuji za zvláště zavrženíhodnou formou hříchu.

V někdejším Československu jsem se však před jízdou autem alkoholu raději nedotkl ani pohledem, neboť jsem byl připočítáván k té části obyvatelstva, již totalitní režim upíral i ten úplně nejmenší projev lásky a tolerance. Roli hrálo i to, že po zákazu možnosti živit se psaním jsem jeden čas usedl za volant náklaďáku a propití řidičského průkazu by se bylo rovnalo ztrátě živnosti, na jejíž plody byly odkázány moje čtyři děti. Švýcarsko mi v tomto ohledu hned od začátku tak trochu připadalo jako útulná čekárna před vchodem do ráje. Policajti si sice tu a tam také zastavili řidiče a nenápadně vyzvídali, zda snad něco pil, ale většinou se spokojili gentlemanským ujištěním - "jo, dvě sklenky červenýho k večeři, nic víc". Pokořující "dejchání" do trubičky bylo nutno jen v případech, kdy všechno bylo jasné na první pohled. Kalný zrak, páchnoucí dech, tvrdý jazyk a vratký krok. Došlo-li z nějakého důvodu přeci jenom k měření do 0,8 promile, bylo všechno v pořádku, s tou podmínkou ovšem, že řidič nezavinil nehodu.

Tohoto velikého švýcarského výdobytku jsem si po mnoho let vášnivě užíval, několikrát dokonce i zneužil, ale vždycky jsem měl štěstí. Nikdy jsem neboural, nikdy mě nechytli. Jednoho jásavého rána jsem pochopil, že svatý Kryštof, patron automobilistů, se na to už nebude chtít dál koukat, statisticky vzato jsem teď na řadě. Zašel jsem do své pojišťovny a smluvně se zavázal při jízdě auto udržovat nulovou hladinu alkoholu. Kromě desetiprocentní slevy z pojištění každý rok mě svatý Kryštof odměnil maličkým, ale za to velice humorným zázrakem. Psal se rok 1990, i nejzatvrzelejší pesimisté počínali věřit, že československá policie nadále už nebude moci beztrestně páchat cokoliv se jí zamane.

Omylem jsem projel zakázanou zkratkou ke smíchovskému Andělu. Ve zpětném zrcátku jsem okamžitě zaregistroval, že za mnou vyrazila policejní Volha. Řídil jí kapitán, velitel vozu disponoval hodností majora, tvářil se kysele a počítám, že původní odborností to vůbec dopraváci nebyli. "Požil jste, pane řidiči, před jízdou alkohol?" zeptal se major, když jsem pokorně zaplatil dvě stovky pokuty. "Požil, ale jen tak maličko," zalhal jsem z nepochopitelného úradku čistě pro potěšení.

"No tak to nám teda tadyhle pěkně dejchnete," rozveselili se policajti. "A to nemá cenu, vždyť já opravdu jen tak trošičku, kapku. Tam nic nenajdem." Udělal jsem veliké prosící oči. Tyátr trval dobrou čtvrthodinku. Smlouval jsem, odmlouval, schválně foukal mimo náustek, policajti už skákali radostí, že si mě odvezou na okrsek. Nakonec jsem jim přece jenom vyhověl. "Vždyť jsem vám od začátku říkal, že tam nic nenajdem," řekl jsem policajtům, zklamaným negativním nálezem a drze jsem se rozesmál. Zasyčeli zlostí, zezelenali a vypařili se jako smrad. To byl skvělý důvod k přípitku.