Důchodový systém

20. leden 2010

Leckdo si ještě pamatuje na situaci před pěti, šesti lety, kdy se velmi intenzivně hovořilo o nutnosti penzijní reformy. Připomeňme si to. Již začátkem roku dva tisíce čtyři, to je za druhé vlády sociální demokracie se zástupci stran dohodli, že reforma důchodů je nezbytná, ale že hledáním podoby penzijní reformy pověří komisi expertů.

0:00
/
0:00

Komise, tak zvaná Bezděkova komise - podle jména jejího předsedy Vladimíra Bezděka, ekonoma, specialisty na důchodové systémy - během roku dva tisíce pět shromáždila názory stran na reformu.

Nuže, jaké byly? Dnes se nám to bude zdát asi trochu komické nebo smutné. Smutné proto, že tato problematika ukazuje - bohužel - velmi názorně na špatnou akceschopnost státu za vlády stran a parlamentní demokracie.

Všechny strany, v iluzi, že to je ještě - tehdy - daleko, chtěly začít reformu v roce dva tisíce sedm, s výjimkou sociální demokracie, která chtěla systém začít reformovat dokonce až v roce dva tisíce deset. Mají tedy politici sociální demokracie ideální příležitost splnit svůj tehdejší závazek a poukazovat na ostatní, že tak neučinili, v čemž by měli - bohužel - pravdu.

Odchod do důchodu se měl posunout na věk pětašedesáti, nebo i více let, ale s termíny uskutečnění takřka futurologickými. Poměr důchodů a průměrné hrubé mzdy měl postupně klesat - to je jediné, co se, jaksi samovolně, k velké nelibosti důchodců, daří. Jenže klesnout - až na nějakých dvacet pět, třicet procent průměrné hrubé mzdy - měl dnešní důchod coby tak zvaný první pilíř důchodu, vyplácený státem. Druhým, povinným pilířem mělo být odvádění určité částky občanem do vybraného penzijního fondu, i když tento druhý pilíř se dnes, v době hospodářské krize, ukázal být také rizikový. Krize totiž znovu upozornila na nezaručitelnost hodnoty jakéhokoli kapitálu, to je i kapitálu penzijních fondů. Třetím, nepovinném pilířem měly být dobrovolné příspěvky do zvoleného penzijního fondu. V roce dva tisíce pět o tom psaly všechny noviny, Lidové noviny konkrétně v červnu. Smysl reformy byl vcelku jasný: měl výrazně ulevit státnímu rozpočtu a ve své podstatě odpovídá důchodovým systémům, praktikovaným na Západě.

Jenže s příchodem vlády Jiřího Paroubka a jeho ekonomické analýzy důchodového systému se přišlo na to, že průběžný systém financování důchodů vydrží ještě mnoho let, takže se vlastně s tou reformou důchodů nemusí tak pospíchat. A proto průběžný systém, spočívající v odvodu sociálního pojištění všech zaměstnaných občanů, z něhož se vyplácejí důchody, zůstal. Ale v roce devadesát jedna byl poměr důchodu k průměrné hrubé mzdě takřka třípětinový a dnes je zhruba už jen dvoupětinový - to je onen samovolný, dříve zmíněný pokles reálné hodnoty důchodů. Průběžný systém zůstal, i když je spočítáno, že dnes živí dva zaměstnaní občané jednoho důchodce a za třicet, čtyřicet let už bude živit jednoho důchodce jen jeden zaměstnaný.

A jak jsme na tom dnes? Tentýž Vladimír Bezděk má být - není zřejmé v jaké funkci - členem externího týmu poradců ministra financí Eduarda Janoty. A problém reformy důchodového systému je velmi urgentní. Vladimír Bezděk předpokládá, že se zaktualizují výsledky prací z doby před pěti lety a pak bude nutno ukázat několik variant pro budoucí řešení. Neboť v krizi není jen ekonomika této země, ale i penzijní systém.

Podle názoru ministra Janoty budou i letos výdaje na vyplácené důchody převyšovat příjmy ze sociálního pojištění, neboť vlivem stárnutí populace výdaje na důchody neustále rostou - každoročně totiž přibývá zhruba čtyřicet tisíc důchodců. Ministr odhaduje schodek důchodového účtu na dvacet až třicet miliard, ale dokdy vydrží částka na důchody dle státního rozpočtu si nikdo z Ministerstva práce a sociálních věcí netroufá, vzhledem k důsledkům krize, odhadnout.

Zmíněnými třiceti miliardami totiž skončil i schodek důchodového účtu za rok dva tisíce devět. Je to nejhlubší propad důchodového systému v novodobé historii země, konstatoval prezident Asociace penzijních fondů Jiří Rusnok a dodal, cituji: Kombinace stárnoucí populace, zvyšujícího se počtu důchodců a zároveň rostoucí nezaměstnanost je pro veřejné finance výbušný koktejl, konec citátu.

A to už jsem vůbec nehovořil o morální dimenzi důchodového systému, která je asi neřešitelná. Mám tím na mysli různá málo placená zaměstnání občanů, k nimž byli tito občané odsouzeni minulým režimem a za něž mohou velmi obtížně žádat refundaci.

Tak či onak, jedním z akutních problémů současných veřejných financí je důchodový systém a odkládáním jeho řešení se každá politická reprezentace dopouští na celé společnosti zločinu, jenž ovšem není postižitelný v žádném trestním řádu.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .

Spustit audio