Důchodová reforma ano, ale někdy příště

Reforma penzijního systému v tomto volebním období nebude tedy ani nastartována, ani se o ní nestihne dohodnout politické spektrum. To je už dlouho jasné a ministr to jen potvrdil. Byť to slibovaly všechny tři vlády, které v tomto období vládly. Reforma je to sice nutná, to uznávají všichni, ale dohoda je tak obtížná, že to politikové raději odsunují do příštího období.

Ostatně, není to tak dávno, co premiér Jiří Paroubek poněkud překvapil tvrzením, že s reformou není třeba spěchat, protože podle odborníků současná soustava vydrží ještě asi dvacet let. Bylo to tehdy interpretováno tak, že premiér vlastně zpochybnil nutnost reformy. Tak to ale nebylo, premiér pouze zpochybnil, že je třeba už spěchat. Spěchat třeba jistě není, ani to u tak složité problému nejde, ale jak dlouhý by měl být odklad a kdy řešit věc, který už nyní hrozí přerůst v krizi, jen se přesně neví, kdy se tak stane? Navzdory ujištění odborníků je třeba už nyní připomenout, že krize sice nenastala, ale přesto důchody tvoří velkou část povinných výdajů státu a tím se velmi zužuje možnost vlády nějak pracovat se státním rozpočtem.

Nyní tedy v podobném duchu promluvil i ministr financi, když stanovil jako termín přijetí příslušných zákonů příští volební období a tedy rok 2010. Česká republika podle něj reformě penzijního systému neuteče a státní výdaje na důchody je možné dlouhodobě stabilizovat jen díky rozsáhlým změnám.

Česká republika v roce 2004 vynaložila na důchody zhruba 8, 5 procenta hrubého domácího produktu, citováno podle ČTK. Pokud by se systém nezměnil, podle propočtů expertů by deficit od roku 2040 začal každoročně narůstat zhruba o pět procent.

Zatímco dnes tvoří lidé nad 60 let pětinu společnosti, za 60 let by jich měla být více než třetina. Úvahy o reformě penzijního systému jsou tedy více než nutné. Jejich problémem je nicméně to, že zatím není ještě situace neudržitelná a politikové zpravidla nejsou příliš schopni uvažovat dále než je jedno volební období.

Navíc penzijní reforma má to specifikum, že k jejímu schválení nestačí jen nadpoloviční, tedy vládní poslanecká většina. Ne kvůli Ústavě, ale kvůli její dlouhodobé platnosti, je třeba, aby s ní souhlasily rozhodující politické síly. A to je na české politické scéně značný problém. Je totiž v takovém stavu, že v zásadě není možné se na ničem napříč vládními a opozičními stranami dohodnout. Projevovalo se to i na dohadovacích setkáních politických stran. Pokud se ho zástupci jednotlivých politických stran vůbec zúčastnili, bylo na nich vidět, že je akutnost dohody nijak nepálí a potřeba kompromisu nebyla tudíž pociťována.

Přitom dohoda je potřebná o mnoha otázkách. Nejblíže je zřejmě dohoda o věku odchodu do důchodu, který by se měl zvýšit. Přesto ani v této otázce se za dlouhou dobu diskusí nijak viditelně nepokročilo. Dále je nutná dohoda, jakým způsobem se bude nový důchodový systém financovat, do jaké míry zůstane současný průběžný a kolik si každý občan bude muset nebo moci spořit.

Další potíž, která politiky nejen nenutí včas jednat, ale spíše jejich rozhodnutí oddaluje, spočívá v tom, že reforma v první fázi s sebou přinese zvláštní výdaje. Bude poměrně drahá, až ve druhé, dlouhodobé fázi, může přinést úspory. A kde na ni vzít?

Stát se bude muset ještě více zadlužit. Doba, kdy bylo možné na náklady důchodové reformy užít prostředky z privatizace státního majetku, zvolna uplynula. Ze státního majetku zbývá už jen velmi málo a ani o tom se neuvažuje jako o úhradě nákladů penzijní reformy.

Jediná výhoda dlouholetého váhání všech politických reprezentaci v otázce důchodové reformy je v tom, že v současné době bude muset dříve nebo později tento problém řešit většina evropských zemí. Zdůrazňuje to i zpráva, kterou se právě ministři financí dnes zabývali v Bruselu.

Bude tak možno nastartovat obecnější evropskou diskusi a využít zkušeností všech zemí. Je možné jen doufat, že u té diskuse nezůstane.