Druhý evropský test

Byly v tom i ohledy na domácí veřejné mínění, zkušenost politiků, že voliči, kteří nejdříve pod dojmem utrpení civilních obětí vyzývají k ukončení bojů, jakmile však dorazí první rakve s vlastními vojáky, často obracejí a nejraději by vojáky viděli co nejdříve zpět doma. Jenže přehlížený konflikt na Balkáně v devadesátých letech nabyl takových rozměrů, že do evropských států zamířily z bývalé Jugoslávie statisíce uprchlíků. Jinak, řečeno, když se politici chtěli vyhnout tomu, aby byli vtažení do sporu, o kterém si vůbec nebyli jisti, že by ho zvládli, tak se důsledky konfliktu převalily k nim domů. Musela se nakonec sejít souhra okolností, například příchod Billa Clintona do Bílého domu a střídání Francoise Mitterranda Jacquesem Chirakem, aby vznikla západní koalice schopná zkusit to, do čeho se dříve nikomu nechtělo.

Až potom se vypravil na Balkán americký vyjednavač Richard Holbrook a až potom byl srbský vůdce Slobodan Milošević přinucen ve vojenském hangáru na americké základně v Daytonu podepsat mírové dohody. Ty ještě nezastavily balkánské války, ale alespoň svázaly válečníkům v Bosně ruce.

Do míru ještě bylo a i dnes je ještě daleko. V Bosně stále tři komunity, muslimové, Chorvati a Srbové, žijí do značné míry odděleně a do Sarajeva, kde se všechny mísily, se někdejší poměry asi dlouho nevrátí - pokud je to vůbec možné.

Cosi se ale přece jen podařilo. Už skoro deset let se v Bosně každý den nestřílí, uskutečnily se tu pod mezinárodním dozorem i volby. To vše by nebylo možné, nebýt silné přítomnosti vojenských jednotek, zprvu pod vlajkou NATO a nyní Evropské unie. Proč tedy, když bilance vypadá, když už ne uspokojivě, tak alespoň snesitelně, hledat důvody k obavám?

Vysvětlení musíme hledat stejně jako na začátku v politice evropských států. Dnes sice nehrozí, že by se vrtkavé veřejné mínění obrátilo proti přítomnosti vojáků aliance nebo unie na Balkáně. Ale když z tohoto regionu prakticky odešly americké jednotky, převzali Evropané větší část odpovědnosti. A Evropané, dokonce i ti, kteří měli a mají výhrady k tažení prezidenta George W. Bushe v Iráku, stojí bok po boku Spojeným státům v Afghánistánu.

Tato spoluúčast je jistě cenná, protože mezi jiným pomáhá udržet svazky přes Atlantik. Znovu se ale ukazuje velký nepoměr mezi vojenskými schopnostmi a možnostmi Američanů a Evropanů. Británii, jejíž armáda má z historie mnoho zkušeností z nasazení za hranicemi, takřka dochází dech, protože její jednotky jsou v Iráku i v Afghánistánu. Mnoho sil nezbývá ani třeba Němcům, jejíž bundeswehr se se svým mezinárodním angažmá po boku spojenců vydal na cestu, o které jeho velení ještě před nedávnem nemělo ani potuchy.

Pro zasvěcené proto nebylo velkým překvapením, když na přelomu tohoto a minulého týdne se jak britský, tak německý ministr obrany vyslovili pro hledání "ústupové strategie" z Bosny. Překvapením bylo, že oba tak učinili veřejně. Proto se spolková kancléřka Angela Merkelová vůbec netajila svou nelibostí.

Když podřízení vyhlašují nahlas názory, které zcela zjevně nekonzultovali se svými nadřízenými, bývá to většinou námět k vnitropolitické debatě. Když ale necháme stranou otázky loajality, na konci diskuse nelze pominout důležitou otázku: Proč by nakonec nebylo možné stáhnout se z Bosny, když se tam poměry zklidnily a když se možnosti vojenského nasazení těch či oněch států dostávají na hranici možností?

Nejdůležitější námitka je tato: Na Balkáně zdaleka ještě všechna ohniska nevychladla a to kosovské může vzplanout velmi snadno. A pokud by snad Kosovo získalo nějaký druh nezávislosti, což si albánská většina jeho obyvatel přeje stejně usilovně, jako o to srbská menšina nestojí, rozkymácí se pracně udržovaná stabilita Bosny. A jestli v tu chvíli nebudou na místě mezinárodní jednotky, mohl by se Balkán snadno vrátit o více než deset let zpět.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .