Druhá irská partie bude ještě těžší

Tato diskuse vyvrcholila na právě skončeném summitu Evropské unie v Bruselu.

Když ta otázka zazněla poprvé, mnozí byli přesvědčeni, že je zcela nepatřičná. Lid prostřednictvím většiny svých hlasů promluvil a jako takový je třeba ho respektovat. První námitka, která stojí za řeč, se opírá o argument, že výsledek hlasování o smlouvě, která stanovuje pravidla pro všechny členy Evropské unie, se nikdy netýká jen té země, která se právě rozhoduje, zda takovou smlouvu přijme, či odmítne. Proto když převáží odmítnutí, ostatní členové unie očekávají jednak vysvětlení, proč se tak stalo, a následně návrh, jak postupovat dále. Irská vláda proto měla po referendu na vybranou: Buď ostatním prostě oznámí, že o Lisabonskou smlouvu nestojí a že všichni, kteří ji schválili, by se s tím měli smířit, tedy zůstat u smlouvy, která platí nyní. Anebo se pokusí zjistit, co voliče vedlo k odmítavému názoru, a přesvědčit ostatní, že tyto starosti jsou oprávněné a že by je měli vzít v potaz.

První možnost by byla na místě, pokud by skóre schvalování Lisabonské smlouvy bylo nejednoznačné a že by výsledek irského referenda nepředstavoval výjimku. Jenže na konci letošního roku tu bylo třiadvacet zemí, které Lisabonskou smlouvu zcela přijaly, dvě, které ji schválily a kde se čeká pouze na podpis hlavy státu, a také Česká republika, která se jako jediná z celé sedmadvacítky ještě nevyjádřila. To byl hlavní důvod, proč se v Dublinu začal zvažovat jejich vlastní plán B, tedy způsob, jak vyjít vstříc obavám, které zahrnoval odmítavý výsledek letního referenda.

Ze summitu, kterým se uzavírá francouzské předsednictví, je cítit optimistická nálada. Irsko ohlásilo, že bude hledat způsob, jak zorganizovat nové referendum a na oplátku uslyšelo příslib, že i nadále bude platit pravidlo co členská země, to jeden komisař v Bruselu, a že se Irsku dostane závazného ujištění ohledně tak citlivých otázek, jako je neutralita, zákaz potratů či stanovování daní. Příznivci i kritici tohoto řešení by možná dospěli k pro ně jistě překvapivě shodnému závěru: "Tak se to zase jednou pěkně sehrálo". Tento dojem se však může ukázat jako mylný. Protože kompromisní závěry z prosincového Bruselu ani zdaleka ještě nezaručují očekávaný výsledek v příštím roce. Vysvětlení musíme hledat v povaze irského referenda.

První uslyšíme, když si připomeneme letitou zkušenost, kterou argumentují zvláště konzervativně laděné strany proti lidovým hlasováním: "V referendu, kde není zcela jasný předmět rozhodování, voliči často svým hlasem odpovídají na jinou otázku, než o které mají rozhodovat." Nejlepším a paradoxním důkazem této teze je samotná Lisabonská smlouva, protože pokud se dá o ní rozhodovat v referendu, tak by mělo být dovoleno hlasovat třeba o trestním zákoníku. Ani v jednom, ani v druhém se laik nevyzná. Kde je potom u všech všudy když už ne záruka, tak alespoň vyhlídka, že si irští voliči před očekávanou reprízou hlasování, počtou v Lisabonské smlouvě s větší chutí?

Tyto argumenty by měly zvýhodňovat odpůrce nové verze základního unijního dokumentu, ale ani to není zcela jisté. Nejúspěšnější kritik Lisabonské smlouvy zažívá na vlastní kůži již nyní paradox, který se blíží tomu referendovému. Hlavní námitky, kterým čelí, se netýkají jeho kritických argumentů, ale původu jeho majetku, který nabyl v prazvláštních poměrech kolabujícího Sovětského svazu. Nerudnost, se kterou Declan Ganley odpovídá na dotěrné dotazy, mu vůbec nesvědčí. Vždyť ten, kdo tak působivě napadá neprůhlednost bruselské byrokracie, by měl být schopen vyložit vlastní karty na stůl. I proto si stoupenci i odpůrci Lisabonské smlouvy nemohou být jisti, jak dopadne irská repríza.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .