Dovětek k vysokoškolským demonstracím

Ani v nejmenším zde nehodlám popírat nedůstojnost platů vysokoškolských učitelů a plně se stavím za takové jejich navýšení, aby pedagogové z těchto důvodů nemuseli odcházet jinam. Na obligátní otázku, a kde na to vzít, bych odpověděl. Ze školských i mimoškolských kapitol státního rozpočtu a dalších zdrojů, včetně školného, jehož se zejména socialisté stále bojí jako čert kříže. Pokud jde o ty mimoškolské rozpočtové kapitoly, uveďme jediný příklad.

V posledních dnech se ozvali dva významní politologové, Petr Robejšek a Jiří Šedivý, s naprosto kategorickým názorem, že tato země z hlediska politologické prognózy nepotřebuje žádné nadzvukové stíhačky. Petr Robejšek, muž se širokým mezinárodním rozhledem, pak tuto myšlenku přímo spojil s rozvojem vzdělání, které je v dané chvíli pro tuto malou zemi daleko účinnější zbraní než rekvizity minulých válek a dodává, že zbytečné miliardové výdaje by okamžitě vyřešily nejpalčivější problémy našeho školství.

Vláda a většina politiků se však k takovým názorům a návrhům staví jako tetřev hlušec. S nikým nepolemizuje ani neargumentuje, k čemu ty zběsilé stroje potřebujeme a mluví jen o tom, jak svědomitě teď bude vybírat z několika nabídek a jak pečlivě bude zvažovat doporučení komise, složené převážně z vojenských pánů ve prospěch švédských grippenů. A do toho všemožné tlaky z cizích zemí, které se chtějí svého potenciálního šrotu stůj co stůj zbavit. Takže nápad, že by se celý ten nesmysl měl obrátit ve prospěch našeho školství, může přijít na mysl jen tomu, kdo takovými tlaky zatížen není.

Nedělejme si proto raději iluze a vzdejme se nadějí, že by v této věci zvítězil zdravý rozum. Ptejme se tedy, zda-li by se situace našich vysokých škol nedala řešit z vnitřních zdrojů. Víme, že těch 150 milionů, které poslanci resortu školství nedali a které pak ministryně Buzková někde našla, není určeno na platy učitelů, ale na vysokoškolské investice. Při demonstracích padala slova, že bez té sedminky miliardy naše vysoké školy zahynou a sám rektor pražské Almy Mater se s takovými zkratovými slogany ztotožňoval.

Když pak byl v televizní Šponě dotazován, na co je takových peněz nejvíce zapotřebí, nedovedl odpovědět konkrétněji, než že na posílení doktorandských studií. I to tedy vypadá více na personální výdaje než na investice.

Ostatně poslanci upírali Ministerstvu školství těch 150 milionů právě s odůvodněním, že nebyl předložen žádný plán budoucích investic a dokonce vyšlo najevo, že i z letošního přídělu peněz ještě něco zbývá, co se proinvestovat nepodařilo. A jsme u staré písničky, platné stejně pro školství, jako pro zdravotnictví i jiné obory. Investiční koncepce prostě chybí. Kromě toho začíná být zcela jasné, že třeba 12 pedagogických fakult je při stálém poklesu demografické křivky počet zřejmě nadbytečný a dokonce že ani sám celkový počet vysokoškolských studentů nemusí být nejspolehlivějším ukazatelem vzdělanosti národa. Zde je na místě ocitovat část dopisu věrného posluchače této stanice, profesora jedné z našich čelných univerzit a světově proslulého reprezentanta svého vědního oboru.

Na šesti stránkách tento věci zajisté znalý muž píše kromě jiného toto: "Na naší univerzitě máme zkušenost, že z dívek přichází do prvních ročníků sotva 20 procent se skutečným zájmem o obor. U chlapců je to o něco víc. Jejich vědomostní i společenská úroveň je katastrofální. Už v prvním ročníku propadá kolem 60 procent studentů, protože jim chybějí nejen elementární znalosti, nýbrž i proto, že naší fakultu považují za únikovou. Z atraktivních oborů, jako je medicína nebo právo, kde se neuchytili, jim tamní učitelé poradili, aby šli k nám. Oni pak ještě ve třetím ročníku nejsou schopni absolvovat zkoušky ze složitějších oborů, ale naši učitelé jsou vedením fakulty nuceni je pouštět dál, takže je sice třikrát vyhodí, ale pak jim dají trojku. Z toho se stává rutina. Studenti se už vůbec nepřipravují a při čtvrtém opakování zkoušky si naprosto cynicky o tu trojku řeknou. A dopis onoho světového vědce pak pokračuje.

Máme zřetelně absurdní počet vysokých škol. Na nich v "vyrábíme" vysokoškoláky, kteří na konci studia mají tak na to, aby byli úředníky, kteří umějí základní práce na počítači. Problémem o sobě jsou i jejich zvyky a chování. Nevědí, co je pozdrav nebo povstání, když učitel vstoupí do učebny, jsou-li napomenuti, reagují neuvěřitelným slovníkem. Zde je poněkud předčasný konec citátu.

Nechce se věřit, že by to bylo tak zlé, ale rozhodně musíme uznat, že i morální problémy našich vysokých škol nejsou méně důležité než ty finanční. V té souvislosti nelze nepřipomenout, že ani po několika letech se nepodařilo objasnit podvody s přijímacími testy, jaká ironie, právě na právnické fakulty Univerzity Karlovy. Izraelský novinář Tomáš Kulka tehdy napsal, že u nich by se podobná věc vyšetřila a tvrdě potrestala během několika dnů. U nás ti uchazeči, kteří měli dost peněz a dost nepoctivosti, se ke studiu dostali na úkor těch poctivějších a dnes už asi mnozí z nich jsou po promoci a dodávají čerstvou korupční krev naší justici.

Co říci na závěr? Jistěže je žádoucí, aby naše vysoké školství bylo co nejlépe hmotně vybaveno. Ale na druhé straně mnozí z nás zažili různé zahraniční letní školy, z nichž si odnesli celoživotní znalosti i vědomí slušnosti a tolerance, přičemž to všechno se odehrávalo třeba jen na zahradním trávníku či v nejprostších učebnách. A samozřejmě, něco jsme za to také zaplatili, neboť i vzdělání je zboží a je tudíž zcela normální, když každý jeho konzument podléhá zákonům trhu.