Doufám, že vznikne moderní levicový projekt. Sociální demokracie se nevzpamatuje, říká bývalý ministr Dienstbier

29. září 2025

V pondělí ráno došlo k ohlášenému setkání prezidenta Petra Pavla a Andreje Babiše (ANO). Prezident lídra nejsilnější opoziční strany požádal mimo jiné o vyjasnění toho, jak dostojí nárokům zákona o střetu zájmů, pokud by měl po volbách sestavovat vládu. „Jmenování premiéra je pravomoc prezidenta, a pokud mu Andrej Babiš uspokojivě neodpoví, jmenovat ho nemusí, “ komentuje bývalý ministr a senátor Jiří Dienstbier.

„Pokud bude chtít být Andrej Babiš premiérem, bude muset problém s vlastnictvím Agrofertu vyřešit. Prohlásil, že bude postupovat podle platného zákona, a prezident republiky má samozřejmě možnost otálet s jeho jmenováním v případě, že by se tak nestalo,“ dodává.

Čtěte také

Prezident se během schůzky zajímal také o to, kde bude Andrej Babiš hledat podporu pro případný kabinet. Na základě Babišových odpovědí se pak může rozhodovat i co se týče jeho možného jmenování premiérem, spekuluje Dienstbier.

„Jmenování premiéra je pravomoc prezidenta a ten nemusí Andreje Babiše jmenovat, pokud mu uspokojivě neodpoví na otázky, které mu bude klást z hlediska sestavení vlády.  Má samozřejmě dva pokusy a napotřetí si většina v Poslanecké sněmovně může vynutit jmenování konkrétní osoby předsedou vlády,“ vysvětluje.

Případné nejmenování ministrů, kteří by například zpochybňovali zakotvení Česka v NATO a EU, ale podle Dienstbiera možné není.

Jmenování před, nebo po?

„Pokud premiér navrhne jmenování nějakého ministra, tak prezidentovi podle Ústavy nezbývá než vyhovět. Umím si představit nějaké krajní situace, kdy by jmenování bylo například v přímém rozporu se zákonem, tam že by byla stanovena nějaká neslučitelnost. Potom by je možná nejmenovat mohl,“ zamýšlí se advokát a bývalý ministr a senátor.

Čtěte také

Navrhuje ale jinou variantu.

„Zažilo se to, že prezident někoho jmenuje předsedou vlády a pak se čeká nějakou dobu, než ten jmenovaný předseda vlády přijde a předloží seznam ministrů ke jmenování, vysvětluje Dienstbier.

Ale já si umím představit jiný postup prezidenta republiky: Vedl by konzultace s tím, koho chce jmenovat premiérem, a teprve poté, co by bylo známo, jak bude dále postupovat, by to jmenování provedl.“

Budoucnost na politické scéně

Konkrétní plán pro své vlastní politické působení Jiří Dienstbier do budoucna nemá, ale život bez politiky si představit nedokáže.

„Doufám, že buď se vzpamatuje sociální demokracie, čemuž příliš nevěřím, anebo že tady vznikne nějaký nový sociálnědemokratický projekt. Projekt moderní, progresivní levicové strany, která bude jednak proevropská a bude garantovat naše setrvání v bezpečnostních strukturách a zároveň bude usilovat o to, aby tady byly důstojné životní podmínky pro každého jednoho člověka,“ přibližuje svoji představu.

Čtěte také

Ohledně nadcházejících sněmovních voleb a jejich možných výsledků ale Dienstbier příliš optimistický není. „Popravdě řečeno si neumím představit nic, co by mohlo vzniknout a co by se mi líbilo,“ přiznává.

Asociální vláda, protizápadní opozice

Na jedné straně jsou tady dnes strany, které tvoří pravicovou vládu. Její politika mně v převážné části vyhovuje. Třeba v postoji k členství v Evropské unii, v NATO a k tomu rusko-ukrajinskému konfliktu. Na druhou stranu je na mě poněkud asociální,“ kritizuje bývalý ministr a senátor neochotu Fialova kabinetu dostatečně finančně zajistit fungování veřejných služeb.

„A z druhé strany opozice: ta naopak zpochybňuje buď mírněji, nebo razantněji naše ukotvení v evropských strukturách, v evropském kulturně politickém prostředí. Vždy tam chybí nějaká podstatná čas, ať už na jedné, nebo na druhé straně, která je pro mě zásadní,“ dodává.

autoři: Barbora Tachecí , fso

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.