Dopis patnáctý: Gabiny kočky
O tom, co všechno je člověk schopen podstoupit kvůli přístupu na počítač.
Náš nový kemp už stojí. Ali s Bedulem ho dodělali bleskovou rychlostí, i když se oba vrátili úplně vyčerpaní, takže teď si užívají týden volna. Druhá chatka měla původně sloužit jako moje pracovna s výhledem na řeku a se stolem pro počítač objednaným u tesaře přímo na míru. Koupil jsem i generátor a Bedul pro něj postavil domeček, aby při práci nedělal hluk. Prostě vysněná kancelář!
Všechno překazil zkrat
Sen se ale bohužel nerealizoval. Důvodem byl zkrat v Marjuniho domě, kde jsem počítač používal doteď. Během zlomku sekundy mi zkrat vyřadil notebook z provozu. Po dvoudenní snaze zajistit servis se ukázalo, že bych musel nechat vyměnit základní desku nebo koupit rovnou nový laptop, na což jsem neměl. Harddisk se naštěstí zachránil, koupil jsem k němu externí jednotku, ale bylo potřeba sehnat počítač, ke kterému bych ji připojil. Jinými slovy bylo potřeba obrátit se s prosíkem na některé spřízněné kanceláře v Balikpapanu.
Prvním místem, které se nabízelo, byla kancelář Gabiny Frederiksson ve vzdělávacím centru, které má obyvatelům Balikpapanu představit maskota města - medvěda malajského. Je to místo, kde jako ošetřovatel medvědů pracuje Michal Brom. Gaby tu momentálně není a stanici vede Američanka Ali. Přístup k počítači by tu nebyl až tak zásadní problém. Skutečným problémem se ale ukázaly být Gabiny kočky.
"Posvátné" kočky?
Indonésané sice kočky jistým způsobem ctí, nemohou je například zabít, ale z jiného pohledu je pro ně kočka jen o výše než krysa - patří na smetiště a ne do domu. Koček je všude spousta a nikdo je nechce. Pokud se narodí koťata, je zvykem je odnést někam do jiné vesnice, aby se jich tam musel ujmout někdo jiný.
Protože se jich většinou nikdo neujme, koťata časem chcípnou hladem. Tohle zřejmě Gabina ani Ali nemohly přenést přes srdce, takže několika takových odložených koťátek se ujaly. A tak když jsem se do stanice v roce 2005 poprvé přijel, bylo tu 12 koťat, která si užívala té nejlepší péče.
Kočky rostou geometrickou řadou
Připadalo mi to velmi sympatické. Návštěvníci centra si toho ale brzy všimli a došlo jim, že pokud svoje koťata odloží právě sem, nebudou muset mít černé svědomí z toho, že je někde nechali vyhladovět k smrti. A tak tu po roce bylo koček 50.
Zdaleka už nevypadaly tak pěkně. Byly špinavé a vyhublé, protože Ali už neměla dost peněz na financování kočičího jídla a léků. Kočky se pohybovaly úplně všude od koupelny po kuchyň, močily na věci a žraly z talířů, všechno bylo špinavé a zasmrádlé a drželo se tam hodně much.
Občas nemohlo odjet nějaké auto, protože nějaké kotě leželo na motoru a nedalo se dostat ven. Gabin přítel Graham musel co chvíli pobíhat po celém areálu, protože se některá z koček zatoulala a co kdyby se jí probůh něco stalo! Zhruba v té době jsem v Gabině kanceláři poprvé přenocoval.
Noc hrůzy
Jako dítě jsem na kočky míval alergii, která se mi už dlouho neprojevila. Až teď! Když v noci z města dorazila Gaby, našla mě, jak se topím v slzách se zarudlýma očima a sotva dýchám. Byla trochu na rozpacích, jak na můj želví pláč reagovat.
Uplynul další rok a počet koček se přibližuje ke stovce (teď snad nějakých 97). Nevím, jak tu jubilejní kočku oslaví. Já osobně navrhuju první eutanázii. Tenhle návrh ale určitě neprojde.
Pár věcí se ale změnilo k lepšímu, kočky už nesmí do kuchyně a ani v kanceláři už netráví tolik času, protože vedle mají postavenou novou voliéru. Ali a Gaby na ně vyhradily část peněz, které jsou jim k dispozici na chod centra, takže jsou teď zvířata v lepším stavu. Dva zaměstnanci pracují specielně jako ošetřovatelé a dál od kanceláří se pro kočky staví nový dům.
Kočičí adopce
Ali konečně spustila i adopční program, ten je ale prozatím spíš úsměvný. Aby se náhodou nestalo, že se kočce nebude u nového majitele tolik líbit, musí zájemce svůj zájem prokázat splněním celé série podmínek, která zahrnuje mimo jiné i zaplacení asi 1000 Kč. No, jednu kočku už se adoptovat podařilo...
Ale zpátky k mému pokusu pracovat v Gabině kanceláři. Tehdy už jsem měl ve zdejší lékárničce zásobu antihistaminik a glukokortikoidů. Takže první den jsem přestál, jen jsem trochu sípal. První noc jsem přespal venku na ochozu pro návštěvníky u výběhu medvědů, to bylo celkem sterilní prostředí.
Jak vyzrát na alergii
Druhý den práce za počítačem už začal být kritický. Ali někde vytáhla chirurgickou masku, takže nějakou dobu jsem dýchal v masce, ale průdušky se mi i tak svíraly. Ali tedy vymyslela radikálnější řešení. Po veterinářkách, které tu kočky před časem kastrovaly, zůstala v centru velká kyslíková bomba.
Pomohl jsem Ali bombu odnést o pár metrů dál k počítači. To mi ale samo o sobě stačilo sevřít průdušky tak, že jsem se málem udusil. Takže jsem si do nosu zavedl hladičky (nedošlo mi, že ty kastrované kočky dýchaly z úplně stejných hadiček) a zbytek dne jsem za počítačem seděl s chirurgickou maskou napojený na kyslíkovou bombu.
...nebo se raději alergenům vyhnout?
Bylo zřejmé, že tohle řešení je pouze přechodné. Takže jsem se obrátil na další kancelář - The Nature Conservancy (TNC). To je asi nejbohatší nevládní ochranářská organizace, která v Balikpapanu působí a jejich kancelář na mě působí až snobsky.
Za normálních podmínek by mi bylo dost trapně se ne ně obracet kvůli přístupu k počítači, ale během astmatického záchvatu padly všechny zábrany. A ukázalo se, že Erik Meijaard, na kterého jsem se s tou prosbou obrátil, se mnou má jedno společné - alergii na kočky.
U Gabiny už taky jednou přespával (taky jen jednou...) a na můj e-mail o tom, že teď musím na počítači pracovat napojený na kyslíkovou bombu, reagoval okamžitou odpovědí, že kancelář TNC můžu využívat, jak mi bude libo.
Kočky versus klimatizace
Dostal jsem jeden počítač extra pro sebe, v konferenční místnosti, kterou mám většinou taky pro sebe. Jen mám problém přizpůsobit se klimatizovanému prostředí - to je pro mě docela nezvyk, až mě z toho trošku pobolívá hlava, ale to už na rozdíl od Gabininých koček nějak rozdýchám.
