Dokolečka dokola

Zákon o střetu zájmů ukládá vybraným ústavním činitelům přiznávat podnikatelské aktivity, z nich plynoucí příjmy, nově nabytý majetek a dary, jejichž hodnota dosáhne výše poslaneckého platu, což je 46 500 hrubého. Ministři podnikat nesmějí, v jejich přiznáních se proto objevují především dary, či příjmy z přednáškové či publikační činnosti, nebo též příjmy ze správy vlastního majetku.

Nicméně - každý rok je to totéž. Někteří poslanci a senátoři přiznání vůbec neukáží, jiní se - celkem otevřeně, zdá se - své povinnosti nevyhýbají. Letos devět ústavních činitelů z nějakých důvodů tuto svou povinnost vůči zákonu i vůči veřejnosti nesplnilo. Sankce jim, na rozdíl od neústavních nečinitelů čili od všech nás ostatních, žádné nehrozí. Největším "trestem" může být zveřejnění jejich jmen.

V poslanecké sněmovně "zapomněli" sociálně demokratičtí poslanci Robert Kopecká a jeho dlouhodobě nemocný stranický kolega Miloslav Vlček. Senátorů je zapomnětlivých šest: lidovec Stanislav Bělehradem, občanští demokraté Martin Dvořák, Jaroslav Horák, Karel Jarůšek a Alexander Novák, jakož i sociální demokrat Richard Falbr, který prý údajně termín přiznání propásl, neb byl v Bruselu. Nechci se moc posmívat té důležité práci v Bruselu, ale připomíná mi to, že když jsem si vymýšlel výmluvy do školy, moc často mi maminka umřít nemohla a schody mohly spadnout také tak nejvýš dvakrát do roka.

Mám za to, že ústavní činitel, který není schopen předložit veřejnosti přiznání příjmů za minulý rok do poloviny ubíhajícího roku, a dodržet tím - on zákonodárce - zákon, je špatným manažerem vlastních skutků, a tím pádem, není člověk na svém místě.

Pravda je, že i když daňová přiznání dělá každý obyčejný vydělávající člověk, pravidlem ve slušné společnosti je, nepídit se, kde a kolik peněz si vydělal. Jenže, politici obyčejní lidé nejsou, - což veřejnosti dávají často najevo poměrně okatými způsoby, především, co se jejich osobních výhod týče. Navíc, jejich práce i způsoby, jakými si vydělávají jaksi bokem jsou tak výjimečné, že veřejný přístup k informacím o jejich výdělcích je (i když iluzorní, přesto) jednou z mála možností, jak občané své zástupce mohou alespoň sledovat, když ne kontrolovat.

Neboť, a to je ten hlavní důvod, proč by veřejnost měla znát výši a původ vedlejších příjmů politické reprezentace, nejde o nic menšího, než o možnost politiku korumpovat. Někdy se pak člověk dozvídá zajímavé věci.

Ani v případě přiznávání příjmů a darů za rok 2003 tomu není jinak. Je jasné, že některé ty vedlejší peníze jsou čisté a průhledné, až srdce protikorupčníků zaplesá. Tak třeba senátor Eduard Outrata si přijde, kromě svého platu, také na celkem slušné peníze, ovšem v podobě důchodu, na který si vydělal v době své práce a žití v Kanadě. Nebo rektor Masarykovy university v Brně Jiří Zlatuška má, rovněž přiměřeně slušný, příjem za svou akademickou funkci. Příjmy některých poslanců jdou například z nájmu nemovitostí, to všechno jsou - podle mého zdání - čisté peníze.

Hlavou mi vrtají příjmy, které jdou z účasti ve vedení firem, nebo z členství v dozorčích radách. Nejde o výši těch příjmů, které jsou v řádech statisíců, ale o princip, neb tohle je podle mého už čistý, čítankový střet zájmů. Příznivá okolnost je, že letos se sešlo daleko méně ne-přiznavačů, než loni. Znamená to, troufám si doufat, že pod tlakem veřejnosti a médií, si politici už nedělají, alespoň v tomto ohledu, z obecenstva - svých voličů - takové šoufky jako v minulosti.

Ale - shrnuto a podtrženo - je to celé úplně jedno. Vzhledem k tomu, že pro vybrané ústavní činitele sice existuje zákonná povinnost přiznat vedlejší příjmy, ale neexistuje žádná smysluplná sankce - kdo mi (a komukoli jinému) zaručí, že všechna ta veřejnosti předložená přiznání nejsou jen vymyšlená "hausnumera", určená k tomu, aby se veřejnost a média najedly a jakési "korupční kozy" zůstaly celé? Odpovím si sám - nikdo.