Dohoda o kontrole dat mezi Unií a Spojenými státy padla...

Po svém předchozím selhání či přinejmenším chabém odhadu situace jsou americké zpravodajské služby mnohem pečlivější a důkladnější. Ale sebepečlivější a sebedůkladnější kontrola pohybů na bankovních účtech je děravá jako příslovečný cedník bez spolupráce dalších zemí. Proto Spojené státy tolik naléhaly a budou i nadále naléhat na své spojence v Evropě, aby údaje, ze kterých lze vyčíst, odkud a kam putují podezřelé peníze, vzájemně sdílely. Jako pro mnoho věcí, tak i tady platí, že jedna věc je něco vymyslet a druhá prosadit v život. Do značné míry jednostranná politika minulého amerického prezidenta George W. Bushe způsobila, že se vstřícná nálada na evropské straně do značné míry vytratila, a nová administrace Bílého domu na této situaci zatím nedokázala mnoho změnit. U evropských spojenců, zvláště co se týče ochrany osobních dat, přetrvává nedůvěra, kterou lze sice odstranit, když spolu mluví a jednají přímo zpravodajské služby, ale která je pořád cítit, když je třeba něco prosadit na zcela oficiální úrovni.

Obětí tohoto stavu se právě tento týden stala dohoda, která měla spolupráci při sdílení dat z bankovních účtů posvětit. Jasná většina poslanců Evropského parlamentu se proti dohodě postavila s tím, že neobsahuje dost záruk, že budou shromažďovány pouze údaje nutné ke sledování teroristů, a že neobsahuje dostatečné garance proti případnému zneužití k jiným účelům, než je právě boj proti terorismu. Vše nasvědčuje tomu, že diplomacie Spojených států možná rizika podcenila a že její vyjednavači málo vysvětlovali, proč je sdílení takto citlivých dat tolik potřebné a užitečné.

Málo byly platné argumenty, že právě výměna informací o pohybech na podezřelých bankovních účtech pomohla v minulých letech odhalit přípravy k teroristickým útokům a také je zmařit. Málo byly platné poukazy na to, že se takto podařilo předejít atentátům nejen ve Spojených státech, ale také například v Británii. Proč američtí vyjedanvači, včetně na poslední chvíli zaktivizované ministryně zahraničí Hillary Clintonové, neuspěli? Protože se s trochou nadsázky řečeno zapomněli podívat do zrcadla.

Každý, kdo trochu blíže zná fungování politického systému ve Spojených státech, ví, že aktuální vládce v Bílém domě je velice mocný muž. Když však dojde na mezinárodní dohody, tak se i americký prezident musí ohlížet na vůli většiny v Kongresu a často se jí i podrobit. Poslanci a poslankyně Evropského parlamentu se nemohou se svými kolegy a kolegyněmi z washingtonského Kapitolu srovnávat, ale jejich vliv čím dál více roste.

Nejnovější porci pravomocí jim nadělila zbrusu nová Lisabonská smlouva a například při lednovém slyšení uchazečů a uchazeček o místa v nové Evropské komisi bylo zřejmé, že si dosud často přehlížení europoslanci a europoslankyně chtějí svůj rozšířený prostor vykolíkovat. V hlase nizozemské liberální poslankyně Jeanine Hennis-Plasschaertové se dal postřehnout kus jisté zlomyslné ironie, když se ve čtvrtek řečnicky tázala, co by tak asi udělal americký Kongres, kdyby nějakou takovou dohodu dostal z Bílého domu ke schválení bez předchozího důkladného projednání.

Jestli se mají chytit za nos američtí vyjednavači, kteří podcenili Evropský parlament, tak za co by se asi měly chytit vlády členských zemí Evropské unie? Právě ony smlouvu se Spojenými státy o výměně informací na podezřelých bankovních účtech dohadovaly a právě ony vyjednaly a schválily Lisabonskou smlouvu, která dává europoslancům a europoslankyním pravomoc dohodu o výměně informací schválit, anebo odmítnout. V tomto příběhu je více viníků a pro pořádek se sluší dodat, že k nim patří i Evropský parlament, protože se při rozhodování o životně důležité věci nechal unést také vlastní samolibostí.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .