Dobrá zpráva

Podle ředitele agentury STEM Jana Hartla lze totiž mechanismus, který srazil oblibu premiéra Grosse téměř ke dnu, snadno vystopovat a navíc, porovnat s podobným rozkyvem veřejné mínky v minulosti.

Grossova popularita, která v době jeho mlčení ke všemu, co se v zemi děje, tedy v období kolem voleb v roce 2002 dosahovala (přinejmenším pro mně) neuvěřitelných 80%, rázem začala klesat ve druhé polovině minulého roku. Tehdy to bylo v souvislosti s tehdejší vládní krizí, kdy sociální demokracie vyšupačila premiéra Vladimíra Špidlu až do Bruselu, aby si pořídila nového, mladého a dynamického Stanislava Grosse. Koncem roku 2004 se popularita nového premiéra začala opět mátožit, nicméně nejnovější události s ní opět krutě zametli. Zajímavou podrobností aféry kolem nejasných financí nejen premiéra, ale i dalších špičkových politiků je to, že citelný pokles (o 11 procentních bodů) zaznamenal i Grossův protihráč v současné vládní krizi, předseda lidovců Miroslav Kalousek.

Z tohoto úkazu vyplývá několik závěrů.
Jednak - veřejnost, zdá se, hrubě nesnáší různé vnitropolitické třenice. Podobný jev bylo, podle šéfa STEM-u Hartla, možné zaznamenat v období vládní krize koncem roku 1997, která poté vyústila v předčasné volby v létě roku 1998. Tehdy veřejnost reagovala srovnatelně - poklesem důvěry v tehdejšího předsedu vlády Václava Klause, jakož i v tehdejšího jeho soka lidoveckého předsedu Josefa Luxe.

Když necháme stranou propad Stanislava Grosse z někdejších bájných osmdesáti procent na dnešních 18, není bez zajímavosti ani čelo žebříčku. Tam vede ministr kultury Pavel Dostál a pražský primátor Pavel Bém. Na třetím místě je předseda ODS Mirek Topolánek, čtvrtý ministr financí Bohuslav Sobotka a o páté místo se dělí (v popularitě o 14% pokleslá) Petra Buzková, s místopředsedou ODS Ivanem Langerem a ministrem zahraničí Cyrilem Svobodou.

Zde uveďme další ze závěrů - kdo z politiků se v daném období vyjádří k nejmenšímu počtu závažných problémů, kdo nevyjeví žádný názor, kdo si s nikým nezadá - tak ten také nic nepokazí a stoupá v žebříčku oblíbenosti. Svého času to byli právě "mladí" ze sociální demokracie, tedy Stanislav Gross a Petra Buzková, kteří s přehledem vedli, co se obliby týče. V okamžiku, kdy se dostali do funkcí, kde už jim nezbývalo, než nějak konat a mluvit, šlo to s jejich oblibou s kopce.

Nemáme nadarmo v pokladnici lidových moudrostí rčení : "Kdo nic nedělá, nic nezkazí..."

V žebříčku negativních hodnocení vede s přehledem opět premiér Gross, k němuž pociťuje antipatie 50% dotázaných. V tomto anti-žebříčku za Grossem následuje (se setrvalou klesající tendencí) ministryně zdravotnictví Milada Emmerová, následovaná šéfem komunistů Miroslavem Grebeníčkem, místopředsedou vlády Zdeňkem Škromachem a šéfem lidovců Miroslavem Kalouskem.

Znovu opakuji, že žebříček popularity politiků může sloužit přinejlepším jako hrubý orientační materiál pro oblast nálady veřejnosti. Je sice zajímavé sledovat, jak "hlas lidu" reaguje (takto v podstatě nevinně a pro politiky neškodně) na různé jejich lapsy a přehmaty, popřípadě na jejich mlčenlivost.

Daleko větší výpovědní hodnotu, podle mého, mají demonstrace pár stovek lidí každou středu před sídlem vlády, kde požadují demisi premiéra. Ale o nich se, ke svému údivu, nikde nedočítám a na obrazovkách je též nevidět. A přitom jsou ty demonstrace jen viditelným vyjádřením názoru těch neviditelných respondentů politických žebříčků popularity...