Do Evropy bez pohonu a bez kompasu

3. květen 2004

Günter Verheugen, komisař pro rozšíření EU, prohlásil svého času, že největšími skeptiky mezi kandidátskými zeměmi jsou Češi. Vycházel z vlastní zkušenosti. A protože měl snad největší příležitost srovnávat, bude na jeho tvrzení asi hodně pravdy. - Říci o někom, že je největším skeptikem, není nijak lichotivé. To jen při povrchním a nedbalém způsobu rozumění se zdá, že na skeptikovi je cosi pozitivního, protože má - údajně - dosti informací a vlastní rozum. Nezaměňujme však skepsi a kritičnost.

Ke skepsi vždycky patří nedostatek důvěry, sebedůvěry, odvahy a patrně i vitality. Kritičnost je překonáním naivity, zatímco skepse je kapitulací.

Vrtá mi hlavou, proč zrovna nám přísluší ten nelichotivý titul. Snažím se srovnávat, a tu mě napadá, že pro všechny nově přijaté země (s výjimkou nás a možná Slováků, ale za ty mluvit nebudu) je snazší vnímat vstup do EU jako dějinné zadostiučinění a geopolitické dobrodiní. Mnohé z nich mají totiž staletou zkušenost s příkořím, které jim působilo panství Ruské veleříše. Členství v EU pociťují jako záruku, že se to nebude opakovat. Neplatí to pro Slovince, ale ti se členstvím v Unii pojišťují proti chaosu, jehož jméno je "balkánské poměry". Zvláštní důvod k uspokojení mají Maďaři, protože v Unii budou mít blíž k těm krajanům, od nichž je odloučila Trianonská smlouva; vždycky ji pociťovali jako diktát.

Žádný z národů a nárůdků těchto zemí se neobává, že by se v EU jeho identita rozpustila. - My srovnatelné historicko psychologické táhlo nemáme. A když, tak spíše v podobě brzdy. Nás straší - Německo. Není nejmenšího znamení, že by si tato země chtěla zopakovat "Drang nach Osten". Nedaří se jí to ani v její východní části, bývalé NDR. Má problémy se svou sociálně tržní ekonomikou, se svými přistěhovalci z Třetího světa, jichž tam přibývá (zatímco Němců ubývá, protože se jich rodí málo).

Přesto mají mnozí, ba přemnozí z nás - počínaje hlavou státu, poslanci i renomovanými akademiky, a konče prostými občany - znepokojivý pocit, že náš vstup do EU je cestou do německého područí. Zřejmě jsme si neudělali pořádek v naší historické paměti. Proč? Protože se nám nechtělo do inventury paměti nejbližší, té normalizační. Je to stará bolest a smiřuji se - velmi nerad! - s tím, že ani dnešní třicátníci to už nestihnou.

Tuším ještě další důvod, zástupný, který se za tím strachem z Němců a Německa schovává, aby nemusel být pojmenován. Německo je solidně fungující demokracie, německá administrativa je nezkorumpovaná, mezi Němci je vyšší procento lidí vzdělaných a uvážlivě myslících. Seriózním médiím se tam daří lépe. Německé firmy, soudy, školy i orgány samosprávy fungují racionálněji. Ze Spolkového sněmu se neozývají nehoráznosti, jaké slýcháme z naší Poslanecké sněmovny.

Zkrátka a dobře: není divu, že když se řekne "EU", že nás napadne nejdříve právě Německo. Do strachu z našeho odvěkého souseda se však halí náš strach z neobstání v soutěži, ba dokonce strach z neobstání v prostém srovnání. - Nejlepším lékem proti pocitu méněcennosti je výkon. Naši předkové to věděli. Proto se pustili do práce, jejímž výsledkem byl kulturní národ český, který se důstojně zařadil mezi kulturní národy Evropy. K něčemu takovému je, zdá se, málo ochoty. Hlava státu se proto rozhodla pro snazší cestu: obrátila se na blanické rytíře. Myslím, že to byl ukvapený krok. Podle proroctví lze tyto bájné bojovníky se sv. Václavem v čele zavolat na pomoc, teprve až bude v Čechách nejhůře - a to jen jednou jedinkrát.

autor: Petr Příhoda
Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Přijměte pozvání na úsměvný doušek moudré člověčiny.

František Novotný, moderátor

setkani_2100x1400.jpg

Setkání s Karlem Čapkem

Koupit

Literární fikce, pokus přiblížit literární nadsázkou spisovatele, filozofa, ale hlavně člověka Karla Čapka trochu jinou formou.