Do boje v ulicích Prahy se zapojili i teenageři, kteří neuměli zacházet se zbraněmi

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Tř generace Ješů

Z Pražského povstání 5. – 9. května 1945 se stávají heroizované oslavy hrdinství, neohrožené statečnosti a obětavosti Čechů na konci války.

Podle pamětníků se skutečné hrdinství takovými obecnými patetickými frázemi snižuje.

Paměť národa žije. Založili jsme Centrum pomoci Paměti národa. Naši redaktoři pomáhají lidem, kteří nám vyprávěli. Chodíme na nákupy, zajišťujeme léky a mnoho dalšího. Vymysleli jsme, jak také dál natáčet jejich vzpomínky. Využíváme k tomu on-line technologie. S prosbou se na Vás obracíme: staňte se členem Klubu přátel Paměti národa či donátorem projektu, jste srdečně vítaní. Vše najdete na www.pametnaroda.cz.

Není pochyb, že se nemálo lidí za povstání zachovalo obdivuhodně. Na výzvy rozhlasu se asi 30 tisíc lidí do povstání zapojilo – bojovníci, spojky, zdravotníci a další. V ulicích stavěli barikády, hájili rozhlas, vrhali na německá obrněná vozidla zápalné lahve, odstřelovali německé jednotky zpoza domů, z oken metali granáty. Umíralo se na chodnících, ulicích, náměstích i v budovách. Tvrdé boje se vedly před rozhlasem, na Smíchově, v Dejvicích, na Žižkově, v Chuchli, Lahovicích a na dalších desítkách míst v Praze. Asi tři tisíce bojovníků i civilistů přišlo o život.

Esesáci se věšeli na kandelábry

Účastníci povstání – pamětníci, kteří vyprávěli své příběhy pro Paměť národa a jsou jich přes osm stovek, odmítají patetické heroizování a naopak snižují své zásluhy.

Pražské povstání – z bojů poblíž rozhlasu

Tvrdí, že skutečnost byla mnohem hrůznější, než si dokážeme představit. Mnozí doznávají zbabělost. Tvrdí, že neuměli se zbraněmi, někdy si prý nezodpovědně hráli na válečníky, nevěděli, jak se chovat v městském boji. Popisují otřesné činy pomsty, které se odehrávaly za povstání, nejvíc pak od 9. května 1945, kdy do Prahy vstoupila Rudá armáda. Na Staroměstském náměstí se objevil na lampě hlavou dolu zavěšený polonahý esesák, pobodaný dýkou a ohořelý po tom, co pod ním kdosi rozdělal oheň. Na mnoha místech Prahy se prý odehrávaly podobné zrůdnosti. Např. zajatým Němcům pomstychtiví povstalci na záda vypalovali hákové kříže.

Revoluční gardy zastřelily německé zajatce 

Jiří Ješ (za ním most, který projektoval jeho otec)

Dne 9. května 1945 spěchal domů přes pražský Újezd devatenáctiletý Jiří Ješ. U Muzea hudby spatřil mladé ozbrojené muže s páskami na rukou RG – Revoluční gardy. Vedly desítky ještě mladších zajatých německých vojáků. Z okna domu naproti se ozval výstřel. Vylekaní gardisté zajatce do jednoho postříleli. Jiří Ješ hrůznou scénu sledoval schovaný v pasáži domu. Z budovy, kde dnes sídlí ministerstvo školství, vyběhly staré ženy a snažily se zachránit sténající Němce.

Vyčítal si zbabělost u rozhlasu, odvahu sebral v únoru 1948

Jiří Ješ se v sobotu 5. května 1945 dopoledne jel ostříhat k holiči. Cestou zaslechl rozhlasové vysílání, které hrálo z rádia vystrčeného z okna domu, kde sídlilo řeznictví Seidl.

Pražské povstání (1945). Hlasatel Zdeněk Mančal

Právě volali hlasatelé Kozák a Mančala o pomoc, aby šli lidé hájit budovu rozhlasu. Mladík se ze zvědavosti šel k budově rozhlasu podívat: „Díval jsem se na budovu rozhlasu a v prvním patře na balkonu se objevil chlap zřejmě esesák, a střelil do nás. Kousek ode mne padla mrtvá žena. O něco dál ještě někdo další. Říkal jsem si: ´Má smysl, abych tady přišel o svůj devatenáctiletý život? Tady platný nebudu, zbraň nemám!´ A utekl jsem domů. Dlouho jsem si to vyčítal, že jsem zbabělec. A kompenzuji si to tím, že o tři roky později, když jsem šel v pochodu studentů na Pražský hrad, to jsem stál v první řadě a říkal jsem si: ´Teď to stojí za to obětovat život,´“ vypráví někdejší komentátor Českého rozhlasu Jiří Ješ, bývalý politický vězeň, který si za komunismu odseděl pět let vězení. 

Jiří Ješ

Dopis s detaily povstání sepsal bývalý novinář

Výjimečné svědectví z Pražského povstání sepsal 96letý novinář, někdejší ředitel ČTK a zakladatel Hospodářských novin Vladimír Brabec. Redaktoři z Magazínu Paměti národa ho poprosili, zda by mohl v této koronavirové době sepsat detailní vzpomínky z povstání.

Vladimír Brabec v době vysokoškolských studií

Jednadvacetiletý Vladimír Brabec patřil do povstalecké skupiny motocyklového závodníka Františka Juhana. Bojovali na pražském Smíchově. Citujeme některé pasáže z jeho sepsaných vzpomínek, které dosud nebyly publikovány:

„Začali jsme vytrháváním kamenných kostek na Nádražní ulici. Pokládali jsme na bok tramvaje, napříč ulicemi koleje. První barikáda vyrostla v blízkosti pivovaru, druhá u Libušiny ulice. Uzavřeli jsme směr od Smíchovského nádraží i ke Smíchovskému nádraží. Znesnadnili jsme průjezdy pro tanky. Účinné zbraně však nebyly. Puštička našeho táty a tu a tam další puštička. Kluci Krákorovi ze sousedního domu přišli s nápadem prohledat vagony na smíchovském nákladovém nádraží. Našli nějaké protitankové střely. Neuměli jsme s nimi zacházet. Objevil se muž s autoritou. František Juhan. Znali jsme ho jako plochodrážního mistra republiky. Patřil k nejlepším na světě. Měl náš respekt. Byli jsme rádi, že máme populárního velitele.“

Esesáci utekli v noci i se zbraněmi

Pražské povstání v květnu 1945

„Začaly některé cílené akce. Byla vyslána skupina do Ženských domovů, kde působila jakási nemocnice wehrmachtu. Nacistické stráže, jež objekt hlídaly, odevzdaly bez odporu osobní zbraně. Osazenstvo lazaretu se postupně ztrácelo. Hořkost neúspěchu jsme zažili, když jsme usilovali o pacifikaci jednotky SS, která sídlila v budově proti Smíchovskému nádraží. Jejich kulomety ohrožovaly celou oblast. Podařilo se dovézt od Vyšehradského nádraží ozbrojený vlak či přesněji několik jeho vagonů. Na pacifikaci jednotky SS výzbroj vlaku a dovednost jeho posádky nestačily. Nepodařilo se ji zlikvidovat. Esesáci se ze svého sídla v noci vytratili. Byli jsme rádi, že jsou pryč a zároveň jsme litovali, že utekli se zbraněmi.“

Vlasovci zastavili německé obrněnce palbou od Chuchelského kostela

„Obranu pod železničním mostem jsme zpevnili sudy s benzínem, které jsme objevili v jakémsi skladě u hřiště Sokola Smíchov. Případný nájezd nacistů od jihu měla zadržet ozbrojená skupina. K očekávanému boji pod mostem nedošlo. Tanky, jež později skutečně přijížděly od Štěchovic, nedojely.

Pražské povstání 1945

Před jejich útokem zachránila Smíchov pomoc, kterou nám poskytli vlasovci. Byl jsem pověřen zavedením dělostřelecké jednotky vlasovců do výhodného palebního postavení na návrší za Chuchelským kostelíkem, kde byl báječný rozhled po značné části levobřežní vltavské komunikace. Netrvalo dlouho a na silnici před chuchelským závodištěm se objevily nacistické tanky. Přiblížily se. Zazněl povel. Žádná střela nezasáhla cíl, ale nálože explodovaly v blízkosti tanků. Tanky zastavily. Vlasovci střelbu opakovali. Přišel nečekaný obrat. Celá nacistická tanková skupina se obrátila a odjížděla směrem Zbraslav. Kde skončila, to jsme se nedozvěděli. Měl jsem pocit, že střelba z kanonů nacistické tankisty překvapila a že se po chvíli váhání vzdali záměru pokračovat směrem ku Praze.“

Letáky vlasovců vysvětlovaly, že bojují proti sovětské diktatuře

Dostal jsem od velitele nový úkol, tentokrát propagandistický. Obdrželi jsme text, v němž vlasovci vysvětlovali, že přijeli, aby pomohli Čechům bránit Prahu proti německým fašistům. Dalším jejich cílem bude boj za osvobození Ukrajiny od Stalinovy diktatury.

Nastoupená jednotka vlasovců

Vlasovský nadporučík nám předal v místnosti velitelství na Nádražní ulici balík jednostránkových vysvětlivek napsaný špatnou češtinou a požádal nás, abychom je rozdali českým obyvatelům čtvrti. Balík jsem převzal a rozdělil letáky mezi barikádníky. Rozdali jsme je v okolí Smíchovského nádraží, i když jsme text považovali za poněkud divný. My jsme čekali na Stalinovy tanky s nadějí na svobodu. Oni Stalina měli za nepřítele. Vlasovci nám, Praze a zejména Smíchovu, pomohli. My jsme jejich pomoc potřebovali a vítali, ale nestihli poděkovat. Zmizeli z našeho obvodu dříve, než do Prahy dorazily jednotky Sovětské armády.“

Rudoarmějec šel vyřídit Němce do domu

„Aktivity našich spontánně vzniklých barikádnických skupin Smíchováků skončily po příjezdu sovětských jednotek. Poprvé jsem se s oddílem ruských vojáků setkal 9. května odpoledne před Rudolfinem. Tam jsem se seznámil s mladým rudoarmějcem, s nímž jsme prožili menší dobrodružství v okolí Karlova mostu.

Vladimír Brabec v 50. letech

Přecházeli jsme od Starého Města k Malé Straně a dostali se před Klementinum. Odkudsi z domu na Novotného lávce po nás začal střílet nějaký nacistický záškodník. Zalehli jsme za mostecké zábradlí. Můj ruský voják začal ihned zkoumat, odkud útočník pálí. Zjistili jsme, že z okénka Smetanova muzea. Mladistvý rudoarmějec začal palbu opětovat samopalem. Kamenné zábradlí Karlova mostu nám poskytlo značně bezpečnou ochranu. Boj jednoho proti jednomu chvíli trval. Po několika minutách palba z muzea přestala. ´Někde tam ten Germánec musí být. Musím se tam podívat,´ řekl mi odhodlaně mladý Rus a odešel. Byl podvečer. Pokračoval jsem směrem na Malou Stranu a domů ke Smíchovu.“

Tyčemi vypalovali nacistům na záda hákové kříže

„Pod Karlovým mostem na malostranském břehu se odehrávala hrůzná scéna. Několik Čechů tu rozpalovalo v ohni železné tyče a těmi vypalovali dvěma nacistům na záda hákové kříže. Proti rozpálené české pomstychtivosti se nikdo z nás kolemjdoucích neodvážil postavit. Nedokázal jsem se na to běsnění dívat. Pokračoval jsem v cestě domů. Čekala mě komplikace.“

Vladimír Brabec při natáčení

Do tmy čekal na bezpečný průchod pod Petřínem

„Směřoval jsem k Újezdu po ulici od Malostranského náměstí. V místech, kde se otevírá výhled na petřínskou stráň, začaly kolem mne létat kulky a ozývala se dávková střelba. Rychle jsem zapadl do průjezdu nejbližšího domu. V petřínské stráni se schovávala pravděpodobně celá skupina nacistů s kulometem. Ostřelovali civilisty, kteří chtěli projít ke Smíchovu. Válku už měli prohranou. Jejich střelba do lidí beze zbraní se mi jevila jako vzteklé vraždění. Co ale dělat? Čekal jsem v průchodu do setmění. Ten dům považuji za posvátný. Poskytl mi úkryt před střelbou ´vlkodlaků´,“ píše v dopise pro Paměť národa bývalý novinář, 96letý Vladimír Brabec.