Dnes před 57 lety

Jinak ovšem jakékoliv další srovnávání oněch dvou vládních krizí nesedí. Zatímco dnes celé to dění je plně v rukou českých politiků, tenkrát jsme byli součástí hry mocných sil zahraničních, při nichž ovšem čeští vykonavatelé sovětské vůle byli mnohem schopnější než jejich tehdejší odpůrci a než dnešní herci oné pseudo divadelní frašky, jak je často současná krize označována.

Jako pamětník však musím přiznat, že my tehdejší demokraté jsme si dlouho mysleli, že dění u nás je naší vlastní záležitostí, která se demokraticky vyřeší třeba tím, že prezident jmenuje úřednickou vládu, ta vyhlásí volby a v nich to pěkně komunistům natřeme. 23. únor 1948 byl myslím posledním dnem těchto našich nereálných nadějí.

Toho dne - bylo to pondělí - v odpoledních hodinách prezident Beneš přijal odstoupivší ministry a podle svědectví jednoho z nich, Prokopa Drtiny, jim slíbil, že jejich demisi nepřijme. Připustil však, že kdyby se dostal pod neúnosný tlak komunistů, podá demisi také, ale v každém případě o takovém svém případném kroku je bude včas informovat. Na Drtinu však nejvíce zapůsobilo, že prezidentovi po víkendové depresi jakoby se náhle vrátila jeho dávná energie a optimistická nálada. Jakožto doktor práv a nikoliv medicíny Drtina ovšem netušil, že právě takové střídání nálad bylo typickým symptomem Benešova těžkého cévního onemocnění. Proto také nemohl pochopit, když Beneš za dva dny schválil komunistům převzetí moci a zničení demokracie, aniž o tom dal svým oddaným ministrům jakoukoli zprávu a aniž sám abdikoval. Drtina toto své zklamání manifestoval pokusem o sebevraždu.

Benešův optimismus se však zřejmě vyčerpal hned poté, co demokratičtí ministři odešli. Existují o tom přímá svědectví lidí dosud žijících, například bývalého poslance Josefa Lesáka nebo amerického profesora Viktora Fice. Právě oni totiž byli iniciátory a vůdci první studentské demonstrace na podporu prezidenta Beneše. Pamatuji to jako dnes: Měli jsme schůzi v nejvyšším poschodí Obecního domu a tehdejší předseda národně-socialistických studentů Fic dal pokyn, abychom šli na Hrad. Brali jsme to tedy úprkem po bílých schodech Obecního domu a málem jsme se srazili s důstojně kráčejícími zakladateli ústředního akčního výboru Národní fronty. Poznal jsem mezi nimi sociální demokraty Zdeňka Fierlingera a Jiřího Hájka a dále Ludvíka Svobodu a Antonína Zápotockého. Kohopak by napadlo, že dva z nich budou jednou prezidenty republiky. Jeden dokonce chvíli osvícen slávou reformátora, a že další z těchto lidí, Jiří Hájek, po dvou desetiletích vydatné kolaborace v osmašedesátém procitne a stane se tak jedním ze zakladatelů Charty 77.

My jsme však běželi ven, směrem k Hradčanům. Volali jsme "pojďte s námi v jednom šiku", ale bylo skličující vidět, jak lidé stahovali rolety, snad aby ten poslední pokus na záchranu demokracie ani neviděli. Na mostě nás předjel vůz plný esenbáků a když jsme vyšli na Hradčanské náměstí, stáli už tito ozbrojenci s napřaženými zbraněmi u Arcibiskupského paláce a mířili přímo na čelo našeho průvodu. Poslanec Lesák však neohroženě trval na tom, aby kanceláři prezidenta byla tlumočena žádost o přijetí naší delegace. Po chvíli bylo vyhověno a za další půlhodinu se delegáti od prezidenta vrátili. Už tehdy mi řekli, že dojem z doktora Beneše byl tristní. Sotva dokázal vyslovit souvisle jedinou větu a nepohyblivou ruku si zachycoval v knoflíkové dírce saka.

Odejel jsem okamžitě do redakce Svobodného slova na Václavském náměstí. Tramvaj byla úplně prázdná a v Melantrichu svítilo jediné okno nočního redaktora. Jen Prokop Drtina zavolal, zda-li podáme o průvodu studentů zprávu. Jelikož právě v té chvíli vešli do tiskárny policisté, aby výrobu úterního čísla zastavili, požádal jsem Drtinu, aby aspoň telefonicky zakročil. Jeho intervence byla sice ještě úspěšná a noviny ráno vyšly, ale komunistické bojůvky se postaraly o to, aby distribuce větší části nákladu byla zmařena. A tím na téměř dvaačtyřicet let skončila u nás svoboda a demokracie - ano, přesně teď před 57 lety.