Dlouhý život legislativních přílepků

Schválením zákona o reformě veřejných financí uvedla Poslanecká sněmovna v život další z řady kritizovaných a konečně v únoru tohoto roku Ústavním soudem "zakázaných" legislativních přílepků. Do návrhu zákona připojila mimo jiné ustanovení o poplatcích ve zdravotnictví a postupu při stanovování cen léků, která s materií původního návrhu nesouvisejí. Že nejde o maličkost, nad kterou je možné přimhouřit oči, přesvědčivě dokládá nález Ústavního soudu. "Divocí jezdci", jak přílepkům k zákonům přezdívá právní věda ve Spojených státech, činí právní řád naprosto nepřehledným, a zpochybňují tak možnost uplatňování fundamentální obecné zásady právní, totiž že neznalost zákona neomlouvá.

Na rozpornost legislativního postupu dolní sněmovny upozornil v srpnu lidovecký poslanec Ludvík Hovorka, který pro zákon, klíčový z pohledu dalšího fungování vládní koalice, odmítl hlasovat. Své šance se navíc chopila i opozice, která již předem ohlásila, že po vydání zákona podá ústavní stížnost, která by mohla další existenci předpisu minimálně zkomplikovat. Vzhledem k obsahu zmíněného rozhodnutí Ústavního soudu je zřejmé, že by byla zrušena pouze část reformního zákona neodpovídající požadavku vnitřní bezrozpornosti, ale křehká koaliční jednota by tím mohla být opět nalomena.

Poslanecké přílepky se za dobu existence České republiky staly nechvalně proslulým fenoménem. Vynalézaví zákonodárci přišli na to, že pokud budou postupovat tiše a nenápadně, díky nepozornosti kolegů jim často projde téměř cokoli a navíc si ušetří práci s psaním důvodové zprávy. Zde je však hned na několika místech kámen úrazu. Nejenže se při doplnění zákona o další nesouvisející normy obchází možnost vlády zákon jako celek projednat a posoudit, nejenže se naprosto ztrácí kontrola dopadů úprav na státní rozpočet, ale především Sbírka zákonů se potom stává rozviklanou vysokohorskou stezkou, stěží schůdnou i s tím nejlepším průvodcem. O dalších nebezpečích v podobě úplatků a lobbyistických tlaků na poslance už raději nemluvím.

Ústavním soud ve svém letošním rozhodnutí upozornil i na několik dalších podstatných skutečností. Především že Česká republika je podle Ústavy demokratickým právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Je-li však narušována bazální právní jistota, dostáváme se ke zcela zásadnímu konfliktu. Zákon přestává být konzistentním pramenem práva a stává se pro své adresáty zcela nesrozumitelným.

K tomu by však nemuselo docházet, pokud by se poslanci během legislativního procesu řídili Jednacím řádem Poslanecké sněmovny. Ten totiž v § 63, odstavci 1. říká, že "poslanec může v rozpravě podávat návrhy k projednávané věci", což ovšem není možné chápat extenzivně ve smyslu libovolných návrhů, které postrádají přímou souvislost. Porušením této normy tak dochází k narušení dělby moci a práva vlády vyjádřit se k návrhu zákona.

Je nepochybné, že ústavní stížnost bude skutečně podána. Rozhodnutí Ústavního soudu se však dočkáme pravděpodobně až v příštím roce, kdy napadený zákon vstoupí v účinnost. Pokud nakonec skutečně dojde ke zrušení části předpisu, bude velmi zajímavé sledovat, jak se s nastalou situací vypořádá vládní koalice. Ta se zatím uspokojila přesvědčením, že o přílepek v materiálním smyslu nejde, protože reformní balík otevřel i zákon o veřejném pojištění. Můžeme se tak nechat jedině překvapit.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .