Diktát tradice

Zatímco v roce 2003 se o přízeň voličů ještě ucházely relevantní pravicové opoziční strany jako je Jablonského Jabloko či Svaz pravicových sil, v jehož čele dnes stojí na Západě méně známý Nikita Bělych, tentokrát je to opravdu úhor. Vítěz už je znám: Je to klasická ruská "strana moci", která se v tomto případě jmenuje Jednotné Rusko a jejíž očekávané vítězství bude o to drtivější, že v čele její kandidátky stane sám Vladimír Putin. Ten to inzeroval už několikrát, naposledy ve svém čtvrtečním televizním zjevení lidu, za což byl zcela oprávněně kritizován právě Svazem pravicových sil. Známý pravicový politik Boris Němcov poukázal zejména na to, že podobné tříhodinové vystoupení, využité kromě všeho ostatního ke zcela nezakryté předvolební agitaci, muselo stát desítky milionů dolarů a že sobě, Ústřední volební komisi i prezidentovi samotnému klade otázku, kde že se ty peníze berou a jak budou zúčtovány. Němcov má v současném Rusku ovšem smůlu v tom, že je jeden z mála, kdo takovéto otázky klade. Většina Rusů, kteří ve své zemi o něčem relevantně rozhodují, se s potěšením koupe v moři petrodolarového zdaru, a je ráda, že jasné sluníčko car Vladimír Vladimirovič je tam, kde je.

Mezi tyto relevantně rozhodující nebo se na zmíněném zdaru alespoň zásadně podílející patří i někteří autoritativním státem hýčkaní umělci jako i u nás dobře známý filmový režisér Nikita Michalkov či chráněnec moskevského starosty Jurije Lužkova a tvůrce monumentálních kýčů, sochař Zurab Cereteli. Ti "jménem pětašedesáti tisíc ruských umělců" napsali otevřený dopis, v němž nadcházející parlamentní volby jako naprosto nedůležité zcela právem ponechali stranou a domáhají se hlavně toho, aby se Vladimír Putin mohl napřesrok v březnu i potřetí, což dosavadní ruská ústava neumožňuje, stát ruským prezidentem. Přestože jiní umělci se proti této knechtské iniciativě rázně ohradili, dopis je na světě a pro pochybující je výmluvným důkazem toho, s čím dnes máme v Rusku tu čest. Tradice vlády jednoho muže je tu zatím zkrátka nevykořenitelná a kdo chce v dnešní Ruské federaci žít, přestože se mu tyto politické praktiky nezamlouvají, musí s tím počítat a buď se s tím nějak porovnat, nebo proti tomu něco dělat. To druhé zkoušela Anna Politkovská a nyní to zkouší Garri Kasparov. K čemuž dodejme jen to, že odvaha těchto lidí je v české kotlině nepředstavitelná.

Vraťme se ale zpátky před ruské parlamentní volby, byť opravdu nejsou důležité a všeobecně jsou chápány jen jako předehra k tomu, jak Putin napřesrok v březnu hodlá opustit prezidentské křeslo a přesto zůstat mužem číslo jedna. Možné scénáře jsme vypočítávali už několikrát, takže se nebudeme opakovat. Způsob bude docela jistě nalezen a je vlastně dost jedno, jak bude konkrétně vypadat.

Jak tedy vypadají možnosti dalších politických subjektů, které mají naději na to, aby Jednotnému Rusku a jeho volebnímu lídrovi dělaly ve sněmovně štafáž? Nejsvízelnější je v tuto chvíli situace nedávno uměle vytvořené, rovněž prokremelské strany Spravedlivé Rusko, v jejímž čele stojí prezidentovi bezmezně oddaný předseda horní sněmovny neboli Rady federace Sergej Mironov. Tento vyloženě inkubátorový politický subjekt se po Putinově rozhodnutí angažovat se v parlamentních volbách přímo ocitl v nebezpečí, že přirozeným způsobem současný sedmiprocentní práh pro vstup do Státní dumy ani nepřekročí. V ruské volební praxi je tu však pro tento účel vždy připravena tzv. administrativní rezerva, tedy postupy, jak výsledky voleb zmanipulovat. Další dvě politické strany, které by se do Domy mohly dostat, a to zcela regulérní cestou, jsou Žirinovského liberální demokraté a komunisté.

Nejhorší na tom všem je, že v tuto chvíli je to opravdu jedno. Státní duma, která má docela úctyhodnou historii především z dob před sto lety, kdy výhonky potencionálního ruského liberalismu rašily poprvé, bude po 2. prosinci vším možným, jenom ne klasickým parlamentem. Pokud to Rusům nevadí, je to jejich okamžitý problém, ale hlavně starost pro časy příští.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .