Deset let od invaze do Iráku a nacistická minulost Vídeňské filharmonie

www.guardian.co.uk
www.guardian.co.uk

V dnešním pořadu si připomeneme desetileté výročí invaze Američanů a jejich spojenců do Iráku. Přineseme také informace o novém přístupu Spojených států k pomoci povstalcům v Sýrii a jedné reformní novince v Jordánsku. Zhodnotíme šance vůdce venezuelské opozice na zvolení prezidentem a přiblížíme náklonnost maďarské rasistické strany Jobbik k Íránu nebo nacistickou minulost Vídeňské filharmonie.

V Iráku leckde vzpomínají na Saddáma Husajna

V těchto dnech je to právě deset let od chvíle, kdy do Iráku vstoupily americké jednotky a jejich spojenci s cílem svrhnout Saddáma Husajna. To se nakonec podařilo a Saddám byl dopaden a popraven. Následovala dlouhá léta plná násilí a vnitropolitických bojů i odchod zahraničních vojáků ze země. Násilí, spory a protesty proti současné irácké vládě neutichly dodnes, a situace proto u mnoha Iráčanů vyvolává nostalgické vzpomínky na Saddámovu vládu, píše agentura AFP.

Zatímco v Bagdádu se obvinění ze spolupráce se Saddámem používá k očernění politiků, obyvatelé jeho rodného města Tikrít o něm dodnes hovoří hezky. Přestože měl na svědomí desetitisíce životů Iráčanů, v Tikrítu na něj vzpomínají jako na vládce, který v zemi dokázal udržet dnes tak bolestně chybějící stabilitu. Podle mnoha Tikríťanů se Irák od jeho pádu neposunul ani o krok kupředu.

Podle nich bylo za Saddáma co jíst, nevázlo zásobování a nebyla nezaměstnanost – neduhy, které zemi sužují dnes. Nejhorší jsou ale přetrvávající sektářské spory mezi šíity a sunnity. Saddám zavedl světský Irák a prezentoval se světu jako arabský vůdce, který se dokáže postavit sousednímu nearabskému Íránu, ale vůči svým politickým oponentům na domácí scéně se choval krutě. Má na svědomí desetitisíce životů Kurdů a až 100.000 mrtvých Iráčanů za povstání proti vládě po válce v Perském zálivu v roce 1991 i řadu dalších masakrů.

V letech 1980 až 1988 vedl nákladnou válku s Íránem a v roce 1990 napadl Kuvajt. Před americkou invazí ho svět považoval za vyvrhele a jako zločinec a masový vrah byl v prosinci 2006 v Iráku popraven. Obyvatelům Tikrítu se po něm ale stýská. Saddám město zahrnoval pozorností a jeho odkaz tam dodnes zůstává velmi silný. Irák za Saddáma neměl problémy, tvrdí dnes Tikríťané, kteří o něm hovoří jako o „iráckém Charlesi de Gaulleovi“. Zapomínají nejen na jeho zločiny, ale i na to, že ostatní města v Iráku na tom byla výrazně hůře než Tikrít. Elektřinu měl 24 hodin denně jen Bagdád a země byla závislá na potravinové pomoci OSN.

íránské studentky

Jeden z blogů deníku Washington Post připomíná, že Spojené státy v irácké válce ztratily skoro 4.500 občanů. Co jsme tím dosáhli a získali? ptá se autor. Jak by dnes Iráčané odpověděli na otázku, „máte se dnes lépe než před deseti lety“? Nejspíš by převládlo „ano“, ale jen těsně. Iráčané zaplatili za odstranění Saddáma Husajna vysokou cenu. Byli by ochotní udělat to znovu? Prezident George Bush sliboval, že Irák bude zářným příkladem svobody a demokracie, která se rozšíří po celém Blízkém východě. Odpověď je však mnohem komplikovanější než pouhé konstatování, že Bushovo prohlášení bylo hloupé.

Proč Spojené státy do Iráku vpadly? Bush měl samozřejmě poradce, kteří chtěli Saddáma odstranit, a byl nezkušený a příliš závislý na těch, kdo ho do války zatáhli. Jeho rozhodnutí však mělo složitější pozadí. Po útocích z 11. září 2001 vládla panika a zmatek. Bush měl strach a pocit bezmoci, že jim nedokáže zamezit – zejména antraxovým dopisovým útokům, které přišly po jedenáctém září a vyžádaly si pět mrtvých a 17 zraněných. Tehdy to vypadalo, že terorismus hrozí všude a kdykoli. A tak Bush udělal to, co dělají celá staletí proti nejisté hrozbě všechny velké říše – zaútočil. Bush ale napadl nesprávného nepřítele, rozdupal jako slon všechen porcelán a nikdy už po sobě nedokázal uklidit.

Američané cvičí syrské povstalce

Američané neustále opakují, že nebudou dodávat zbraně syrským povstalcům, a teprve minulý týden jim poprvé slíbili zdravotnickou pomoc, ale ve skutečnosti je cvičí, píše německý Spiegel. Vojenského výcviku, který už probíhá delší dobu, se účastní i důstojníci Jordánska. Povstalci se mimo jiné učí používat i protitankové střely. Jestli se zpráva potvrdí, znamenala by zásadní obrat v mezinárodním zapojení do syrské občanské války, zdůrazňuje Spiegel.

Syrští uprchlíci dostávají jídlo od jordánské armády

Podle německého týdeníku existují v Jordánsku dva tábory, kde už absolvovalo výcvik 200 syrských povstalců a dalších tisíc se očekává v příštích měsících. Spojené státy zprávu odmítly komentovat. Už dříve však napsal britský Guardian, že američtí vojáci stojí v Jordánsku v čele britsko-francouzského týmu, který cvičí světské syrské rebely. Ti, kteří výcvikem prošli, mají tvořit oporu povstalecké jednotky na jihu Sýrie, která má asi 10.000 mužů. Rebelové jsou v nevýhodě vůči vládním silám, které jsou lépe vycvičeny k boji a disponují vyspělejšími zbraněmi. Více zbraní však mají i islamisté, kteří bojují na straně povstalců.

Jordánský parlament poprvé zvolil premiéra

V Jordánsku ještě zůstaneme. O víkendu se tam stal staronovým premiérem Abdulláh Ansúr, ale vůbec poprvé v historii ho vybral parlament, a nikoli král, píše agentura AP. Tento krok je součástí reforem Abdulláha II., které mají uklidnit nespokojenost Jordánců a umlčet protivládní protesty. Ansúr byl liberálním poslancem parlamentu a hlasitým kritikem vlády, ale podporuje královy opatrné reformy. I proto ho Abdulláh vybral už v říjnu za prozatímního premiéra po rozpuštění vlády před parlamentními volbami.

Volby bojkotovala nejsilnější opoziční skupina v zemi, Muslimské bratrstvo, a v parlamentu tak zasedlo množství konzervativních kmenových vůdců, kteří jsou tradičně loajální králi. Kromě nich však v zákonodárném sboru vznikla i velká opoziční skupina islamistů, stoupenců levice a dalších kritiků krále. Pro Ansúra však hlasovalo 80 ze 150 poslanců. Ansúr chce vládu sestavit ještě před příjezdem amerického prezidenta Baracka Obamy na Blízký východ příští týden, který se zastaví i v Jordánsku.

jordánské město

Král Abdulláh Ansúrovo jmenování premiérem potvrdil na příští čtyři roky. Kabinet by měl podle něj usilovat o další liberalizaci a decentralizaci a bojovat proti byrokracii, klientelismu, korupci a nízké výkonnosti. Hlavním problémem Jordánska je pokulhávající hospodářství, chudoba a vysoká nezaměstnanost. Země je závislá na americké pomoci a vloni měla rekordní deficit státního rozpočtu ve výši tří miliard dolarů. Přispěl k tomu i stoupající počet syrských uprchlíků, jichž je v Jordánsku už přes 420.000.

Jaké šance stát se prezidentem Venezuely má Capriles?

O uprázdněné místo prezidenta po smrti Huga Cháveze se bude znovu ucházet vůdce opozice Henrique Capriles, který boj o nejvyšší funkci prohrál loni v říjnu, píše izraelský server Times of Israel. Čtyřicetiletý Capriles, vlastním jménem Henrique Capriles Radonski, je vnukem Židů, kteří přežili holokaust, a řada jeho ruských a polských příbuzných zahynula ve vyhlazovacím táboře Treblinka. Capriles je ale katolík a od roku 2008 zastává funkci guvernéra největšího venezuelského státu Miranda.

Svou předvolební kampaň zahájil hned po Chávezově smrti a obvinil vládu, že jí využívá k posílení kandidatury dosavadního viceprezidenta Nicolase Madura, který byl před týdnem jmenován dočasným prezidentem. Volby se budou konat v dubnu. Kritizoval i velení armády, které Madura veřejně podpořilo, ačkoli ústava armádě vměšování do politiky zakazuje.

Maduro vystoupil v televizi a s fotografií Huga Cháveze v pozadí označil Caprilese za „fašistu“, který zneuctil zesnulého prezidenta a snaží se vyvolat násilí a státní převrat. Capriles ví, že je v těžší výchozí pozici, protože Maduro má na rozdíl od něj na svou kampaň státní prostředky. Je ale pevně odhodlán k boji a za sebou má nemalou část Venezuelanů, z nichž mnozí oslavovali oznámení jeho kandidatury ohňostroji.

Kubánský prezident Raúl Castro u rakve Huga Cháveze. Vlevo od něj stojí venezuelský viceprezident Nicolás Maduro, vpravo Chávezova dcera

Hlavními tématy jeho kampaně bude boj proti vysoké zločinnosti a chudobě, ale i proti rozhodnutí vlády devalvovat měnu o více než 30%. Maduro už také oficiálně oznámil kandidaturu, kterou podpořila Chávezova socialistická strana i malá venezuelská komunistická strana. Caprilese nazval „oligarchou“ a Cháveze „spasitelem země“, a jasně tak ukázal, v jakém duchu se bude jeho kampaň ubírat – bude kandidovat jako nástupce Cháveze a ochránce jeho památky i rodiny.

Opozice zdůrazňuje, že Madurovo jmenování dočasným prezidentem je protizákonné, protože podle ústavy se má v případě úmrtí prezidenta funkce ujmout předseda národního shromáždění. Podle mnoha analytiků nemá Capriles na zvolení velké šance, protože lidé, kteří oplakávají Cháveze, budou vidět ideálního nástupce v Madurovi. A druhá porážka za pouhých šest měsíců může Caprilesovi zničit politickou kariéru. Jenže zůstat stranou by zase znamenalo ohrozit své vůdčí postavení v opozici.

Capriles nemá valné naděje ani podle analytika kanadského severu CBC. Dlouholetý spolupracovník Cháveze Maduro se naučil mluvit jako Chávez i oblékat se jako Chávez. Prezidentský slib složil u Chávezovy rakve a stejně jako on pronesl plamennou kritiku Spojených států, globálního kapitalismu i oponentů. Za svůj slogan zvolil hned po smrti svého idolu větu „Yo soy Chávez“, „já jsem Chávez“. Analytikové doufali, že Capriles v této celonárodně emocionální chvíli kandidovat nebude, aby si ušetřil nevyhnutelnou porážku, a počká na vhodnější příležitost, ale Capriles prohlásil, že Madurovi vítězství jen tak lehce nedaruje. Nad volbami ve Venezuele se bude rozhodně vznášet Chávezův duch.


Maďarský Jobbik se přátelí s Íránem

Maďarské město Tiszavasvari je považováno za „hlavní město Jobbiku", ultranacionalistické, neonacistické, rasistické a antisemitské politické strany, která v roce 2010 obsadila 47 křesel v maďarském parlamentu. Brzy potom uzavřela pozoruhodné spojenectví – navázala přátelství mezi Tiszavasvari a íránským městem Aradabílem, a tak se v úřadu starosty Erika Fulopa skví nápis v perštině, píše agentura JTA. Partnerství nyní sílí s rostoucí izolací obou stran – Írán je v ní kvůli svému jadernému programu a Jobbik kvůli hypernacionalismu a antisemitismu.

Město Tiszavasvari je dokonce přesvědčeno, že jeho partnerství s Aradabílem zvrátí protiíránské sankce, které jsou podle něj jen „cestou k monopolu Západu na obchod s Íránem“, jak hlásá internetová stránka města. Jobbik od začátku partnerství pozval do Maďarska řadu íránských delegací. „Perský lid a jejich vůdci jsou v očích Západu považováni za vyvrhele, a to slouží zájmům Izraele,“ prohlásil stínový ministr zahraničí Jobbiku, Marton Gyongyosi na prosincové proíránské demonstraci před americkým velvyslanectvím v Budapešti. Podle něj je Írán mírumilovnou zemí.

Na meteorický vzestup kontroverzního Jobbiku od jeho založení v roce 2003 hledí se zděšením představitelé maďarské židovské obce, podle kterých je jednou z příčin odchodu Židů z Maďarska. Jobbik je dnes třetí nejsilnější stranou v parlamentu, ale o jeho sílícím partnerství s Íránem se tolik neví. Přední představitelé strany jezdí s maďarskými podnikateli do Íránu prohlubovat vzájemné obchodní vztahy. Obě strany pojí především antisemitismus, ale náklonnost Jobbiku k Íránu má hlubší kořeny, soudí JTA.

Setkání Jobbiku v centru Budapešti

Jobbik je zuřivým odpůrcem globalizace a sjednocování Evropy a kvůli své radikální rétorice nemá žádné mezinárodní partnery. Írán je jedním z mála státních subjektů, které jsou s ním ochotny komunikovat. Podle Jobbiku Írán Maďarsku pomůže, aby se „osvobodilo z otroctví Evropské unie a Spojených států“. Za hnací sílu proíránské politiky je označován Gyongyosi, který v listopadu vyvolal mezinárodní vlnu kritiky svou výzvou k registraci všech maďarských Židů, kteří podle něj představují pro Maďarsko bezpečnostní riziko. Gyongyosi je syn diplomata a v dětství žil v několika muslimských zemích.

Zdá se, že rostoucí láska Jobbiku k Íránu sbližuje i rétoriku obou stran v otázce Izraele. Nenávist Jobbiku vůči židovskému státu v posledních měsících přerostla ve skutečné tažení. Gyongyosi oznámil, že podnikne „národní přednáškové turné o hrozbě sionismu pro světový mír“, a protiizraelské a antisemitské články tvoří celou třetinu obsahu internetové stránky Jobbiku. Nikoho zřejmě nepřekvapí, že kromě Íránu se Jobbik kamarádí se syrským režimem a Venezuelou, které stejně jako on nemají na mezinárodní scéně moc přátel. „Fanatismus udělal z Jobbiku vyvržence i mezi evropskou extrémní pravicí,“ říká filosof Attila Ara-Kovacs. „A protože má strana územní nároky, nemůže uzavřít spojenectví s podobně orientovanými hnutími v sousedních zemích.“


Vídeňská filharmonie přetřásá svou nacistickou minulost

Světoznámá Vídeňská filharmonie v těchto dnech zveřejnila podrobnosti o své historii za nacistické éry, aby reagovala na množící se nařčení z kolaborace, píše agentura Reuters. Shodou okolností uplynulo v úterý 75. let od anšlusu – anexe Rakouska hitlerovským Německem. Vídeňská filharmonie je nejznámější svým tradičním novoročním koncertem melodií členů dynastie Straussů, který v přímém přenosu sleduje 50 milionů diváků v 80 zemích. Méně známá je však skutečnost, že tento koncert vznikl jako nástroj nacistické propagandy v roce 1939 – předtím hrál orchestr straussovské melodie málokdy.

Tento novoroční koncert měl propagovat Vídeň podle představ nacistického ministra propagandy Josepha Goebbelse. Ten si do deníku zapsal, že rakouská metropole by měla být vnímána jako město „kultury, hudby, optimismu a družnosti“. Fritz Trümpi, jeden ze tří historiků, které Vídeňská filharmonie pověřila sepsáním článků o nacistické minulosti orchestru pro svou internetovou stránku, agentuře Reuters potvrdil, že novoroční koncert skutečně vymysleli nacisté. Na stránce se poprvé objevily i detaily o 13 hudebnících, kteří byli z filharmonie po roce 1938 propuštěni kvůli židovskému původu. Pět z nich pak zahynulo v koncentračních táborech.

Podle druhé členky historického týmu, Bernadette Mayrhoferové z Vídeňské univerzity, však společenská ostrakizace židovských hudebníků začala už před rokem 1938 za austrofašismu, autoritářského období, kdy se vláda orientovala na Itálii. Podle Mayhoferové v orchestru každý dobře věděl, kdo má židovské kořeny nebo židovskou manželku. Šedesát ze 123 aktivních hudebníků orchestru bylo členy nacistické strany a už před rokem 1938, kdy byla strana ještě zakázaná, v ní bylo 20% hudebníků Vídeňské filharmonie.

Orchestr poskytl i detaily o čestném prstenu, který v roce 1942 daroval nacistickému místodržiteli Vídně, Baldurovi von Schirachovi, který měl na svědomí deportace desetitisíců Židů. Von Schirach pak údajně prsten ztratil a po válce byl odsouzen k dvaceti letům vězení. Poslanec dnešního rakouského parlamentu za Stranu zelených Harald Walser tvrdí, že když von Schirach z věznice v šedesátých letech vyšel, filharmonie mu věnovala repliku prstenu.

Vídeňská státní opera

Předseda orchestru Clemens Hellberg však ve své knize o historii Vídeňské filharmonie s názvem Demokracie králů z roku 1992 tento incident nezmiňuje. Později uvedl, že při psaní knihy neměl přístup k relevantním dokumentům. Orchestr, který je spjat s Haydnovou a Mozartovou Vídní, byl v posledních letech terčem sílící kritiky za to, že dostatečně neocenil roli, kterou v jeho řadách hráli židovští hudebníci, a že se nepřiznal k své nacistické minulosti. Byl to právě poslanec Walser, jeden z nejhlasitějších kritiků filharmonie, kdo požadoval, aby orchestr otevřel archivy.

Trojice historiků dostala na splnění úkolu pouhé dva měsíce od letošního novoročního koncertu. Vídeňská filharmonie se brání, že není povinna zpřístupnit své archivy široké veřejnosti, protože je soukromou organizací, ale že do nich mohou nahlížet vybraní historikové a badatelé. Trümpi říká, že mu trvalo tři roky, než získal přístup k materiálům pro svou studii z roku 2011 s názvem „Zpolitizovaný orchestr“, v níž se zabýval Vídeňskou a Berlínskou filharmonií za národního socialismu. Teď si snad vídeňské hudební těleso konečně uvědomilo, že utajování informací poškozuje jeho pověst, uzavírá Reuters.