Dendrimery přicházejí

24. září 2010

Chemici se naučili syntetizovat "molekulární stromečky", tzv. dendrimery. Lékaři začali tyto podivuhodné látky využívat pro prevenci virových infekcí, léčbu nádorů nebo genovou terapii, při níž se napravují vrozené dědičné choroby.

Jedinečné vlastnosti "stromečkovitých" polymerních molekul, pro něž se dnes běžně používá název dendrimery, předvídal už v roce 1941 americký chemik Paul Flory. Počátků realizace svých vizí se tento laureát Nobelovy ceny za chemii z roku 1974 dočkal až na sklonku života. První řízené a velmi přesné syntézy dendrimerů se chemikům zdařily až počátkem osmdesátých let minulého století. Teprve na počátku devadesátých let chemici zvládli průmyslovou výrobu dendrimerů v kilogramových množstvích a otevřeli tak těmto jedinečným sloučeninám cestu do praxe.

"Koruny" dendrimerových "stromkovitých" molekul mohou být tvořeny nejrůznějšími skupinami atomů. To určuje jejich chemické vlastnosti i chování v živém organismu. Chemici dokážou syntetizovat dendrimery, které nedráždí lidský imunitní systém a neohrožují organismus svými toxickými účinky. Prosazují se například v medicíně. Příkladem využití dendrimerů v tomto oboru je VivaGel australské firmy Starpharma. Jeho "kostra" je tvořena lysinovými řetězci, na nichž je jako aktivní složka navázán naftalendisulfonát. Preparát je součástí ochranných gelů, jež mají chránit ženy před nákazou virem HIV při pohlavním styku. Dendrimery se vážou na povrch viru HIV a nedovolí mu, aby se uchytil na povrchu buněk a infikoval je. Podobné dendrimery s navázaným gadoliniem používají rentgenologové jako zdraví neškodné kontrastní látky, při pořizování snímků nemocných či poraněných orgánů.

Molekulární "stromečky" se osvědčily jako nosiče léků. Léčivé molekuly rozvěšené v mikroskopickém větvoví dendrimerů snáze pronikají na místa určená k léčbě. Řada léků má po vazbě na dendrimer sníženou toxicitu. To přináší dramatické zefektnívnění léčby. Příkladem může být léčení nádorů léky využívajícími toxických účinků sloučenin platiny. Některé nádory těmto lékům vzdorují, protože pacient nesnese dostatečně vysokou dávku. Lék navázaný na dendrimer neztrácí nic ze svého účinku proti rakovinným buňkám. Pacientovo tělo jej v této formě lépe snáší a může dostat dávku, jakou by jinak nesneslo. Dendrimery dokážou propašovat do nitra buňky i poměrně velké molekuly, např. DNA. Lze je proto využít pro potřeby tzv. genové terapie, kdy je poškozený gen pacienta nahrazován "zdravým" genem. Už z tohoto výčtu je patrné, že lékaři ruku v ruce s chemiky nacházejí pro dendrimery stále častěji praktické využití. Můžeme si být proto jisti, že "molekulární stromečky" jen tak z módy nevyjdou.

Spustit audio