Demokracii ohrožují ústavní inženýři

Když jsou připraveny špatně, politickou situaci zkomplikují a demokracii zpochybní.

Typickým špatným příkladem je poslední volební reforma, kterou připravily po roce 1998 ODS a ČSSD. Do té doby mělo Česko běžný poměrný systém, byť s výrazným omezením, že se do sněmovny nemohly dostat strany s méně než pěti procenty hlasů. Systém víceméně fungoval, také v roce 1998 bylo možné sestavit dvě koaliční vlády, ovšem politici se tehdy neuměli dohodnout a dali to za vinu volebnímu systému.

Proto změnou volebního zákona zvýšili laťku pro ty, kdo se chtěli do sněmovny dostat. Osm volebních krajů se rozdělilo na čtrnáct, což zhoršilo vyhlídky menších stran. Těm méně přeje také nově zavedený d'Hondtův systém přepočítávání hlasů, který nahradil více rovnostářskou metodu Hagenbach-Bischoff. Od té doby musí strany se ziskem do deseti procent počítat s tím, že proti dřívějšku dostanou za své hlasy polovinu mandátů, které se pak přerozdělí těm nejsilnějším. Voliči si této změny nevšimli až do voleb v roce 2006 a to byla příčina volebního patu. Tehdy na hlasy vyhrály strany současné vládní koalice. Víc mandátů by ovšem měly jen v tom případě, kdyby se v roce 2002 volební systém neměnil. Ústavní inženýři tak zaznamenali první vážný neúspěch. To je však ani v nejmenším neodradilo a okamžitě začali připravovat novou verzi.

Bylo by ještě možné chápat přirozenou reakci, aby se zmenšila omezení pro malé strany a systém se k nim tak stal spravedlivější. Rovněž by bylo možné snížit pětiprocentní hranici pro vstup do sněmovny a nabídnout tak fakticky voličům lepší výběr. O to však politikům nejde a argumentují stejně jako v roce 1998: je třeba přerozdělit hlasy tak, aby byla vláda stabilnější.

Dnes je tedy k dispozici šest variant další volební reformy. Vznikly bez ohledu na voliče, pouze jako obchod mezi ODS na jedné straně a lidovci se zelenými na straně druhé. Vládní právníci se odvolávají na příklady z jiných zemí, konkrétně na Skotsko, Holandsko, Řecko, Polsko a Itálii. Ve skutečnosti však jde o rozhodování mezi Maltou a Itálií. Další nuance nejsou významné.

Není pochyb o tom, že maltský a italský příklad zajišťují v parlamentu většinu vítězné straně, případně koalici. Lidovci a zelení by za to měli dostat návrat k systému před rok 2002. Většina variant totiž počítá s tím, že se hlasy budou počítat opět jen v osmi volebních obvodech.

V některých se doporučuje návrat k systému Hagenbach-Bischoffa. Žádný z návrhů nejde tak daleko, aby snížil kvórum pro vstup do parlamentu pod pět procent. Když už se autoři odvolávají na Holandsko, mohli si všimnou, že tam žádná překážka neexistuje.

Nutno ovšem dodat, že maltský vzor může fungovat jen na Maltě, kde o hlasy bojují jen dvě strany. Ta vítězná může dostat až čtyři mandáty navíc, aby mohla sestavit stabilní vládu s bezpečnou většinou. Tento model byl ovšem v sedmdesátých letech minulého století zaveden, protože se na Maltě volí v malých obvodech, a může se tak stát, že víc mandátů dostane strana, která má méně hlasů. Bonus pro stranu, která má nejvíce hlasů, tak především jistí, aby volby byly spravedlivé.

Jak by něco takového fungovalo v Česku, není jasné. Vítězná strana má mít až deset mandátů navíc, ovšem ani to ji v systému pěti stran předem nezajistí většinu. Pouze to posílí její vyjednávací roli proti dnešku a je překvapivé, že malé strany takovou změnu podporují.

Jistou většinu jedné straně by přinesl model, který v Itálii před třemi lety zavedl premiér Silvio Berlusconi. Vítězná strana či koalice tam získává 54 procent všech hlasů, ostatní se dělí o zbytek. Tam je předem jasné, že se strany spojí do dvou bloků, aby na vítěznou prémii dosáhly. Stejně jako v Itálii by to v Česku vedlo k likvidaci malých stran. Možná proto je také ve vládním návrhu omezení, aby vítěz získal jen 51 procent hlasů. Manipulace s poměrným systémem, tedy s hlasy voličů, je zkrátka silnější, než v roce 1998. Přitom je možné zcela oprávněně pochybovat o tom, že Ústavní soud připustí italský model, který je rozhodně víc většinový než poměrný, jak přikazuje zdejší ústava.

Stranám jde o očividně víc o upevnění vlastních pozic, než o možnost vytvářet po volbách stabilní vlády, jak samy tvrdí.

Jednoznačným důkazem takového tvrzení je skandální opomenutí naprosto jednoduché úpravy, kterou patům zabránili Švédi, kteří mají podobné zkušenosti jako Češi. Prostě ubrali jeden mandát. Lichý počet poslanců vždy zajišťuje nějakou většinu.

Z odstupu vypadají vládní návrhy na změnu volebního systému jednoznačně: elity pokračují v trendu polarizace politické scény. Na konci procesu bude systém dvou stran. V anglosaských zemích tak demokracie funguje, zásadní otázka však zní, kde k tomu politici vzali mandát. Ve volebních programech to neměl žádný z nich a tak jde koneckonců pouze o mocenskou svévoli.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumentyv sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .