Demokracie a rozum

16. květen 2005

Demokracie je nejlepší ze všech špatných společenských uspořádání, abychom užili již klasickou myšlenku, mimo jiné má ovšem tu slabost, že je už ze své podstaty velmi zranitelná. Velmi komplikovaně se totiž může bránit těm, kteří ji chtějí zničit. Když se proti nim zasáhne, nastoluje se otázka, zda-li tímto zásahem je demokracie opravdu zachráněna nebo naopak napadnuta ve svém samotné podstatně.

Demokracie totiž musí být tak silná, aby ustála bez násilí i nedemokratické názory. Jenže v tom je problém. Co když je demokracie slabá?

Tyto otázky si pravidelně musí nastolovat každý demokrat. A děje se tak i v diskusi, co udělat s rostoucím vlivem KSČM na politické scéně. Politickým vězňům minulého režimu je stěží se možné divit, že těžce nesou, že tato strana, nástupkyně bývalé totalitní KSČ, ke které se hlásí i jménem, nadále na české politické scéně působí. A dokonce získává body, rostou jí preference a ostatní, demokratické strany, stojí o její podporu.

KSČM je na jedné straně také demokratickou stranou, účastní se demokratické soutěže politických stran a od listopadu 1989 je možné jí stěží vytknout nějaké nedemokratické chování. Na straně druhé ovšem někteří její politikové otevřeně obhajují minulý režim, zneužívají problémy, které s sebou demokracie nese a používají mnohdy až neuvěřitelné demagogie, ne nepodobné demagogii bývalého komunistického režimu a jeho předních představitelů. V souladu s historickou zkušeností je možné se obávat, že podobné postupy by znovu mohly vést k ohrožení demokracie.

Jenže jsou zde opět protiargumenty. V demokratické společnosti není možné vylučovat stranu, kterou podporuje pětina voličů. A tato strana tedy není mocná proto, že by to někdo dovolil, ale proto, že jí voliči dávají důvěru. A je samozřejmě otázka, proč tak činí.

Mnozí z voličů KSČM určitě s nostalgií vzpomínají na minulý režim, i když asi spíše na jistou sociální nivelizaci, než na nesvobodu a potlačování základních občanských práv. Jiní už ovšem patnáct let starý komunistický režim zcela pomíjejí a hlasy pro KSČM jsou hlasy protestními proti chování demokratických politických stran, které na rozdíl od KSČM už se všechny vystřídaly u moci a prošly korupčními i jinými skandály, ale zároveň také mnoho v demokratické soutěži nepředvedly.

Z tohoto pohledu by tedy bylo logické, kdyby i KSČM měla možnost předvést, jak by se chovala, kdyby byla přímo u vládní moci. Za současné situace zajisté nehrozí, že by moc uchopila sama, byla by nucena vládnout v koalici a tím by nejspíš její existence jediné po listopadu neposkvrněné strany skončila. Jenže je už čas pustit KSČM k moci? Někteří soudí, že by stačilo, kdyby se zřekla svého zdiskreditovaného názvu a do čela zvolila umírněnější politiky, než jsou ti současní. To učinila původní komunistická strana na Slovensku, kterou také nebylo možné považovat za zcela reformovanou, dostala se do vlády, ale nyní už je v propadlišti dějin, na jejím místě je znovu komunistická strana, vzniklá na zelené louce.

Tohoto efektu se politikové současné KSČM bojí, ale současně tím zabraňují straně dostat se k vládní moci. Opozice proti tomu je velmi silná, jak se ukázalo ve vládní krizi, když KSČM nevyslovila nedůvěru vládě Stanislava Grosse a tím ji de facto podržela.

Předseda ČSSD Stanislav Gross ujišťoval dnes politické vězně, že to nebude ČSSD, která povede KSČM k moci. Ostatní předsedové politických stran mluvili v podobném duchu, i když předseda ODS Topolánek ČSSD kritizoval, že výrazná část sociálních demokratů by proti podpoře KSČM nebyla.

Koneckonců, byl to současný Grossův stranický zástupce a premiér Jiří Paroubek, který případnou spolupráci s KSČM po příštích volbách připustil. Neučinil tak ale z ideové blízkosti, ale z čistého pragmatismu. ČSSD a její současní koaliční partneři nejspíš po volbách ztratí a nebudou moci koalici už vytvořit. Možností, jak ČSSD udržet u moci, není mnoho a vedou jen přes vytvoření koalice nové, na scéně ovšem zbývají jen ODS a právě KSČM.

Jak ale bylo řečeno, KSČM nevedou k moci ostatní politické strany, ale silná a stále vzrůstající podpora voličů. A s tím bohužel může demokrat nesouhlasit, ale nemůže udělat nic jiného než přesvědčit voliče, aby stranu, kterou stále považuje ze nedemokratickou, nevolili. Co pro to ale demokratičtí politikové činí? Často jen to, že tak ostentativně usilují o úzce partikulární a nebo dokonce zcela osobní zájmy, že to voliče od politiky odrazuje a znechucuje. To je ovšem ta nejlepší živná půda pro radikální politické síly.

Stejně tak určitě takovou živnou půdu vytvoří izolace České republiky od ostatních demokratických vyspělých zemí. Je proto na pováženou, že právě ti, kteří nástup KSČM kritizují, souhlasí s ní v určitém uzavírání se do sebe. Je možné se obávat, že právě tento trend je především ukryt v ostrých výpadech proti Evropské unii. Ta má spoustu problémů, ale podobně jako demokracie, přináší také nesporné výhody. Zejména tu, že ve společenství demokratických národů je možnost nástupu totality velmi omezena.

Bruselskou byrokracii rozhodně není možné srovnávat s bývalým sovětských impériem a kdo tak činí, nahrává taktéž radikálním silám. Ale aby to bylo ještě složitější, stejně tak unáhlené a nepromyšlené integrační kroky mohou jim také nahrát.

Co tedy doporučit? Jak to tak bývá obecně v životě, především věcnost a rozum. Snad by to mohlo stačit, i když dějiny příliš optimismu v tomto směru nepřinášejí.

Spustit audio