Dělnická strana rozpuštěna

ruku na srdce - nebavíme se tu o rozpuštění salónního spolku krasoduchů. Právě naopak, jde o rozpuštění skupiny, která celkem nepokrytě hlásá názory, které jsou zjevnými ozvuky neblahé nacistické ideologie. Proto rozhodnutí soudu znamená jednoznačné stanovisko k otázce šíření neonacistických postojů. Tečka. Argumentovat zároveň jakýmsi ohrožením demokratického vývoje v tom smyslu, že nyní - po vynesení rozsudku - by Nejvyšší správní soud teoreticky mohl rozpustit libovolnou další partaj, by bylo trestuhodně liché.

Demokratické zřízení sice poskytuje občanům velkou škálu různých svobod. Ještě více těchto možností, včetně jejich ústavní ochrany, pak demokratické zřízení poskytuje politickým subjektům. Ovšem nikoli donekonečna a nikoli za jakýchkoli okolností.

Není přece možné, i v demokratické společnosti, tolerovat "hajlování", různé druhy popírání nacistických zvěrstev, není možné přehlížet rasismus ve všech jeho projevech. To, čemu říkáme "stát" sice může mít různé nedostatky v řešení dlouhodobých problémů, ale to na druhé straně nemůže znamenat, že týž stát bude "přehlížet", že nějaká partaj propaguje tzv. "snadná a rychlá" řešení dlouhodobých problémů prostřednictvím věru extrémních postupů, navíc podle nacistických vzorů. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je dobré. Přinejmenším v tom, že nás (stát) nějakým jiným rozhodnutím nevyřazuje ze společnosti dalších zemí, které neonacismus dokážou označit a vůči němu se ohradit.

V této souvislosti by ale bylo nekorektní nezmínit se o tom, že jakkoli se Dělnické straně dostalo mediální nálepky "extrémně pravicové" partaje, dá se poměrně snadno doložit, že s pravicí, tak jak ji chápeme na začátku 21. století, má méně společného než jí naopak spojuje s extrémní levicí - kam souvztažností s ideologií národního socialismu hitlerovského typu naprosto přesvědčivě patří.

A od toho odvozeno - samozřejmě se nabízí připomínka o tom, že když bylo v případě Dělnické strany řečeno tzv. "A", bylo by na místě vyslovit - pokud se k tomu najde patřičný autorizovaný žalobce (tedy buď vláda nebo prezident) - také "B". A tady už se dostáváme (my občané, potažmo my "stát") do značných problémů. A to proto, že jde o problematiku činnosti jedné z našich parlamentních stran, konkrétně Komunistické strany Čech a Moravy. Tahle partaj, která se na rozdíl od jejích byvších souputníků v okolních zemích, jež před dvaceti lety náležely k tzv. sovětskému bloku, nevzdala ani svého názvu (k němuž jen přidala písmeno "M" ve své zkratce), natož svých činů v letech 1948 až 1989, existuje navzdory tomu, že v našem právním řádu je zakotvena její protiprávnost.

Pro budoucnost je nebezpečné zahrávat si s tímto druhem účelové slepoty. Samozřejmě, že stíhání zločinů komunismu je místně a časově nebezpečné, už vzhledem k tomu, co dělali předkové pomalu každého ze členů naší současné komunity. Na druhou stranu, přesně tohle může být jednou z obzvlášť účinných výtek nejen stoupenců partají typu Dělnické strany, ale také pravověrných a upřímných zastánců demokracie. Poměrně těžko budeme v budoucnosti, jako stát, jako společnost i jako jednotlivci, obhajovat přísné vymezení vůči neonacistickým extremistům, když zároveň budeme jaksi muset obhajovat přehlížení zločinů komunismu a v souvislosti s tím i jeho soudobých stoupenců.

Je to samozřejmě složité, už vzhledem k tomu, že řada z našich nejsoučasnějších a zároveň nejvyšších politických protagonistů jsou více než tzv. "Husákovy děti" - a to v tom nejhorším slova smyslu, tedy naprostou nepřítomností tušení nějakých historických souvislostí, jejich nevztahem k hodnotě tradic a hodnotě lidské práce všeobecně, neboť jen tak je vysvětlitelná jejich bohorovnost vůči skutečným problémům státu a jeho obyvatel. Kdyby jí netrpěli, kdyby to byli skutečně politici - pak bychom už pěkných pár let neměli zablokovanou sněmovnu, nebylo by tu království klientelismu a korupce a na zrušení neonacistické partaje by se nemusely psát nadšené komentáře - bylo by to totiž společenskou normou.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .