Dělat nic

Začínáme si toho všímat až v posledních dnech či týdnech, kdy (pro veřejnost) nesmyslný výběr parlamentem nezvolitelných kandidátů komplikuje volbu nového prezidenta republiky. Jenže ono nicnedělání, ono politické šmátrání podél zdi je zaznamenatelné v mnoha jiných oblastech, k nimž by se spíše hodila politická rozhodnost a zásadovost.

Nicnedělání v problematické oblasti zadlužených financí je (zatím pro několik příštích měsíců )pro vládnoucí politiky " nejbezpečnější" způsob, jak se vyhnout nepříjemnostem jak v jejich stranách, tak s veřejností. Je jasné, že případná reforma bude mít negativní ohlas. Jak by ne, půjde o odbourání mnohých stávajících (a iluzorních, protože nesmyslně finančně náročných) výhod pro podstatnou část potenciálních voličů.

V tomto ohledu je z jistého zorného úhlu pochopitelné, že se nikdy nikdo ze zodpovědných politiků nechtěl do rázné reformy veřejných financí pustit. Buď bylo krátce před nějakými volbami nebo bylo před nějakým stranickým sjezdem nebo se prostě politici nechtěli před veřejností ukázat jako ničitelé snů o budování kapitalismu v Čechách (a na Moravě).

Z podobného zorného úhlu je svým způsobem pochopitelné i ono "nicnedělání" při výběru prezidentských kandidátů. ODS po celou dobu až příliš krátké diskuse o budoucím prezidentovi úpěnlivě lpí na tom, že na Hradě je zapotřebí jakýmkoliv způsobem posadit Václava Klause. ČSSD se marně pokusila vyvolat Milošem Zemanem vytouženou "krizi", aby se o funkci prezidenta mohl ucházet tragicky neúspěšně, jak se později ukázalo, i on sám. Unionisté jsou příliš slabí na to, aby prosadili nějaký vlastní nápad a lidovcům je asi zatěžko přiznat, že na Hrad by chtěl nejspíš rovnou až příliš ambiciózní předseda strany Cyril Svoboda ve chvíli, kdy mu kabát ministra zahraničí začne být těsný.

Další příklady sladkého nicnedělání, používaného jako bezpečný "modus vivendi", asi podle babičkovského přísloví - "Kdo nic nedělá, nic také nezkazí", jsou rozesety po celé dlouhé a snad jen s výjimkou dávné a tehdy mocně odsuzované privatizace mladoboleslavské Škodovky neúspěšné historii privatizací. Přičte-li se k tomu zvnějšku pozorovatelnému "nicnedělání" ještě mocný vnitřní a neviditelný náboj "já-na-bráchysmu", tedy přidělování výhodných privatizačních projektů a lukrativních velkými pravomocemi vybavených funkcí osobám, zahrnutým do jakéhosi politickoekonomického bratrstva, máme před očima poměrně jednoduché vysvětlení stále smutnějšího obrazu vývoje demokracie v České republice.

Před očima veřejnosti se pak odehrává někdy trapná, jindy spíše tragikomická hra na rozdělení politické scény podle osvědčeného modelu spektra politických postojů. Jenže když se politické scéna neposuzuje podle striktních pravolevých vzorců, nýbrž podle výsledků, plynoucích z politických dohod, konsensů či rovnou čachrů, zahlédneme zřetelně hlavní důvod nedůvěry veřejnosti v takzvanou "politiku". Je jím zjednodušeně řečeno to, že politici se starají jen o politiku samotnou, nikoliv o její dopad na zbytek světa, tedy na běžný chod republiky. Možná, že je to běžný postu, či běžný stav. Možná, že tenhle model okoukali místní politici u kolegů ze zaběhnutých demokracií, ale na druhou stranu možná, že právě v tom je ten háček.

Zaběhnuté demokracie lépe vstřebávají různé odchylky od takzvaných demokratických pravidel. Tam, kde to nefunguje, se stát, obdařený státní správou, promotanou řádně s jinými formami organizovaného zločinu, dříve nebo později normálně zhroutí, i když nás to tady moc nezajímá, stačí se zkusit podívat na Jižní Ameriku. Jinými slovy - nepodaří-li se místní politické reprezentaci nějak usebrat a začít politicky přemýšlet nikoliv v horizontu měsíců, tedy od jedné politické události k té následující, můžeme se během několika let dočkat regulérního chaosu ve všech oblastech, do nichž nyní spojené ekonomicko-politické partičky mocně zasahují. Tedy - ve všech?