Dejte šanci nájemním bytům

V bytové otázce se patnáct let po listopadu vláda chová velmi podobně jako před ním. V milionu bytů platí lidé nájmy, které zpravidla nestačí na nutné opravy a už vůbec ne na důležitější revitalizace domů. Vláda chce tento stav zachovat, a vůbec ji nezáleží, co je s ostatními, kteří by chtěli bydlet také. Ti jsou dnes odkázání na trh, kde se platí v průměru čtyřnásobné nájemné - případně mohou byt koupit na hypotéku. Splácejí pak ovšem částku, která odpovídá tržnímu nájmu.

Systém je nevýhodný také pro majitele domů. Ti ale mohou - na rozdíl od doby před listopadem - na poměry aktivně reagovat. Majitelé přitom většinou nejsou soukromníci, odhady říkají, že ze dvou třetin patří nájemní domy obcím. Radnice řeší situaci jednoduše - domy prodávají a ve většině velkých měst opravdu rychlým tempem. Vyplnit se může hypotéza, že do roku 2006 nebudou prakticky žádné nájemní byty, kromě několika desítek tisíc sociálních. Trendy to alespoň naznačují a neexistuje důvod, proč by se tak stát nemělo.

V tom je právě rozdíl proti období socialismu. Když se tehdy regulovalo, ceny zůstaly stejné. Když přestárlí komunisté regulují dnes, zlikvidují sektor nájemního bydlení. Majitelé - v čele s obcemi - domy rozprodají nájemníkům a privilegovaná vrstva nájemníků dostane poslední dar od státního systému - podle zákona se totiž byty prodávají pod cenou.

Privatizaci bytů tímto způsobem dnes vyznává česká pravice, která také většinu radnic ovládá. Paradoxní ale je, že do tohoto postupu je nutí vládní sociální demokracie. O tom, že nejde o ideologii, ale o reakci na vládní politiku, svědčí případ měst s levicovými radami, které rozprodávají rovněž.

Antisociální politika českých vlád má už své smutné důsledky. Jednoduchý finanční výpočet například ukazuje, proč se rodí stále méně dětí, i když lidí mezi dvacítkou a třicítkou je nejvíc od sedmdesátých let. Nájem a provoz neregulovaného bytu stojí ve větších městem kolem deseti tisíc. Dovolit si v takové situaci mateřskou může jen málokterá mladá dvojice. Nářky politiků nad tím, že se nerodí děti, jsou tedy mimořádně pokrytecké. Povážlivý demografický vývoj je ze značné části důsledkem jejich činů v bytové oblasti. Pokud navíc budou dalšími regulacemi tlačit k privatizacím, přijdou mladé rodiny o veškerou naději, že se situace zlepší a že někdy budou platit nižší nájmy.

Poslanci ve sněmovně to všechno mohou ještě zvrátit. Existuje totiž plán, jak zrušit zhoubné regulace a zavést bytový trh po vzoru západoevropských demokracií. Už před rokem ho předložila skupina mladých vědců ze Sociologického ústavu Akademie věd. Podle něho by uvolněním nájmů stouply ceny regulovaných bytů zhruba na dvojnásobek, na polovinu by naopak klesly tržní nájmy.

Byla by to šance pro mladé rodiny, jen by bylo třeba mimořádně nepopulární opatření vysvětlit lidem, kteří na regulacích vydělávají. Do této nepříjemné práce se dosud nikomu nechtělo, dnes jsou ale k dispozici zvlášť závažné argumenty. I lidé, kteří dnes platí příliš nízké nájmy, by si měli uvědomit, že pokud se situace na trhu s byty nezmění, nebude nikdo vydělávat na jejich důchody.

Stát ani města se ostatně ze své odpovědnosti nevyvléknou, ani kdyby chtěli. Pokud se většina obecních bytů dostane do rukou nájemníků, nastanou brzy potíže s jejich opravami. Zpočátku noví majitelé jistě svůj dům zkrášlí, nemluvě o bytech. Které družstvo nájemníků ale bude mít peníze na revitalizaci panelového domu, když běžně vychází na deset milionů? Určitě se najde řada domů, které nakonec stejně bude muset opravit obec nebo stát.

Důvodů, proč najít jiné řešení, je ještě celá řada. Není třeba ani zvlášť důrazně připomínat, že privatizace nájemních domů povede k vyšší nezaměstnanosti, protože se lidé nebudou chtít stěhovat. Potřeba je místo toho jednat a vrátit vládě zákon o nájmech ze sněmovny k přepracování. Málokterá z norem předložených v posledních letech může mít tak fatální důsledky.