Dědičné kořeny dyslexie

24. září 2010

Dyslexie si nevybírá. Často trápí i lidi s vynikajícím intelektem. K dyslektikům patřil údajně i Albert Einstein. Ve světě, kde se většina informací předává v psané podobě, představuje vrozená porucha čtení obrovský handicap. Vědci teď zjistili, že na vzniku poruchy čtení zvané dyslexie se významně podílí "havárie" genů zodpovědných za vývoj mozku.

Dyslexie život komplikuje bezmála pětině populace. Genetiky zaujal fakt, že příslušníky některých rodin trápí dyslexie o poznání častěji. Ukazuje to na dědičné kořeny poruchy.

Jeden z prvních solidních důkazů o genetické příčině dyslexie podal zcela nedávno tým švédských a finských vědců vedených Juhou Kerem ze stockholmské Karolinska Institutet. Švédové narazili u členů početné finské rodiny postižené dyslexií na zvláštní poruchu genu ROBO1. Gen byl "nabourán" dědičnou informací z jiné části lidské DNA. Nabouraný gen neplnil svou funkci a zřejmě nedovoloval správný vývoj mozku. Z experimentů na laboratorních zvířatech vyplývá, že ROBO1 má na starost propojení obou mozkových polokoulí. Juha Kere je přesvědčen, že mozkové polokoule dyslektiků spolu v důsledku poškození genu ROBO1 nekomunikují tak dobře, jak by měly.

Vzápětí potvrdily existenci genů přispívajících ke vzniku dyslexie i další vědci. Americký tým Jeffreyho Gruena z Yale University prokázal, že asi pětina dyslektiků postrádá krátký úsek genu označovaného kódem DCDC2. U laboratorních potkanů způsobuje porucha tohoto genu "peciválství" nervových buněk vznikajících v mozkové kůře plodu. Tyto neurony za normálních okolností cestují ze svého rodiště na nová působiště. Buňky potkanů s "děravým" genem DCDC2 zůstanou tam, kde vznikly. V mozku dyslektiků nedovolí narušený gen DCDC2 migrovat neuronům na místa tvorby center důležitých pro čtení. Dyslektik pak musí svůj mozek "lámat přes koleno", aby jej donutil k činnosti, na kterou není náležitě připraven.

Genů, které se podílejí na vzniku dyslexie bude zřejmě celá řada. To, co se nám jeví jako jedna porucha učení, je zřejmě důsledek mnoha různých genových havárií. Jefrey Gruen doufá, že se mu brzy podaří vyvinout genetické testy, které by odhalily dispozici k dyslexii už u dětí předškolního věku. Žáci dědičně disponovaní k dyslexii by pak mohli nastupovat přímo do specializovaných tříd, kde by byla výuka přizpůsobena jejich potřebám. Dětem by to ušetřilo spoustu trápení ve školních lavicích.

Cesta za spolehlivými genetickými testy nebude jednoduchá. Britská genetička Julie Williamsová z Cardiff University například neprokázala vliv narušení genu DCDC2 na vznik dyslexie u dětí ve Velké Británii. Naopak, Juha Kere zjistil, že část německých dyslektiků má tento gen poškozený. Dědičné příčiny dyslexie se budou zřejmě lišit i mezi různými populacemi. Čeští dyslektici proto nemusí trpět stejnou poruchou genu jako dyslektici ve Švédsku, Spojených státech nebo Velké Británii. Testy, které by fungovaly v těchto zemích, nemusí být v našich podmínkách využitelné.

Spustit audio