Debata o Únoru na ČRo6

Pro mě osobně to byla debata poutavá a podnětná. Přiměla mě k přemýšlení. Ani ne tak o únorovém převratu, jeho podmínkách a důsledcích, jako o možných úhlech pohledu na tutéž skutečnost. Při vší snaze o věcnost měla debata chvílemi konfliktní průběh, nebylo možno jinak. Nebyl to sokratovský dialog, tedy společná snaha o dosažení dostupné pravdy (ten žánr se na naší mediální scéně prakticky nevyskytuje). Šlo o konfrontaci stanovisek, která vyplývají - jak se domnívám - u každého z účastníků z jeho individuálního rozhodnutí, ze svobodného výběru perspektivy, jíž budu pohlížet na zadané téma. Tento eminentně osobní motiv, troufám si říci existenciální volba, se na přetřes pochopitelně nedostal, ale přesto do debaty vstoupil. Proto ta neslučitelnost perspektiv. Opravuji: slučitelnost, ale velmi obtížná. Jak sloučit neslučitelné? - Když si moji studenti reklamují právo na vlastní úhel pohledu, říkám jim: "Ano, to právo máte, ale jakmile zjistíte, že kromě vašeho vlastního úhlu existuje ještě jiný, máte intelektuální povinnost vyškrábat se trochu výš. Na takové stanoviště, odkud ty dva úhly pohledu zahlédnete pohledem jediným." To by ale chtělo v našem případě další svobodné rozhodnutí účastníků na základě nejen vůle, ale i naděje, že se jim podaří dostupnou pravdu společně zachytit. O tom by se museli předem vzájemně ujistit. Vzájemně se k sobě přiblížit. To se nestalo. Spíše docházelo k opaku. Nejvíc podle mého názoru tehdy, když účastník-komunista připustil srovnatelnost Gulagu a Guantanáma. Odlišnost perspektiv, které se v debatě míjely, je legitimní. Lidské dějiny se mi jeví jinak, vnímám-li je jako širokoúhlé panoráma, kde se střetávají masy a trendy. Jinak je vnímám, vím-li, že jsou výslednicí jednotlivých lidských příběhů, individuálních rozhodnutí, činů a jejich důsledků. Dějiny jsou obojím, i když přepis jednoho pohledu do druhého je technicky nesnadný. Individuální čin podléhá morálnímu soudu (ponechávám stranou otázku, kdo je k němu oprávněn). Soudit morálně stýkání a potýkání společensko historických sil a tlaků, to vlastně nejde. Nemýlím-li se, zvolili si historik a novinář perspektivu, která vnímá především osudy jednotlivých lidí, jejich strasti a bolesti. Také jejich zločiny. Tento pohled je mi bližší, protože prvočinitelem dějin je koneckonců jednotlivý lidský osud. - Sociální demokrat a komunista si naproti tomu zvolili pohled na ono velkolepé panoráma, kde se utkávají Síly s velkým S. Jednotlivec zde má význam pouze jako jedno z jejich zosobnění, ať už je strůjcem, anebo obětí. Váha jeho života znamená málo. Inu: Když se kácí les, létají třísky. Obětem lze nanejvýš říci: Pardon, svět byl rozdělen vedví, byla studená válka, byly Síly s velkým S. - Právě pro to masivní odosobnění účastníků dějin, ať už se ocitli na té či oné straně, mi tento pohled blízký není. Nepopírám jeho vhodnost, ale jen tehdy, není-li jím vytěsněn pohled předchozí. V něčem dávám pánům Jičínskému a Skálovi zapravdu. Podle uznávané definice puče Únor pučem nebyl. Nebyl ani překvapivým vpádem Zla do neutrálního prostředí. Žádná politická strana ani žádný významný politik nebo publicista si totiž po válce nepřál návrat k předválečným poměrům. Velmi zjednodušeně řečeno: V podstatě si naši předkové o možnost něčeho takového jako Únor řekli předem. Byli málo předvídaví. Tak jako mnozí z nás dnes. Myslím, že podnětnost té debaty spočívala zejména v tom, že vybízela k následující otázce: Nakolik je výklad nějaké události, nějaké epochy, veden snahou zjistit, jak to vlastně bylo, a nakolik chce být ospravedlněním vlastní minulosti, případně vlastních záměrů do budoucna? Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .