David Šťáhlavský: Ruský paternalismus v ukrajinské (ne)závislosti

Ukrajina, Kyjev, Majdan (24. 2. 2014)
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Ukrajina, Kyjev, Majdan (24. 2. 2014)

Tak je to na Ukrajině už pravidlem, že se zabývá řešením vedlejších problémů, aby zastínila ty zásadní. Ukrajina potřebuje v první řadě jasný program, když máme dnes 25. února, řekněme Akční program. Ten se ale rozplývá, řečeno terminologií československého "Února" v perspektivě Národní fronty, resp. Vlády národní jednoty. Snad i s onou plebejskou neomaleností a absencí společného demokratického jmenovatele.

Ale i bez těchto charakteristik je jasné, že nová ukrajinská vláda bude limitovaná množstvím protichůdných názorových směrů, politických ambicí a osobních nevraživostí. Podvázaná ve svém programu obavami ze ztráty voličských preferencí. A paralyzovaná blížícím se státním bankrotem. O to větší sílu budou mít potenciální investoři, pokud se najdou. Stát má už desetidenní zpoždění s výplatou mezd. Podle zastupujícího prezidenta Turčynova je situace katastrofální, v regionech zvedají hlavu separatisté, ministerstva nepracují.

Jedno ale přece jen, financí, které spočítalo, že na záchranu před defaultem potřebuje země v následujících dvou letech 35 miliard USD. To je mnohem více, než nabízí EU, tedy 20 miliard € rozložených na sedm let! Rusko, zdá se, realističtěji slíbilo 15 mld. USD za rok, ale předchozímu režimu. Přitom pád Ukrajiny a pak i její pravděpodobný rozpad hrozí přerůst v největší geopolitickou krizi v Evropě za posledních 70 let, větší než celá Balkánská válka.

Na průmyslovém východě nehoří nadšením podřizovat se nové moci, která je pro ně příliš západo-ukrajinská a tedy proevropská. Na autonomním Krymu, kde žije 60% Rusů, jsou pobouřeni zrušením zákona o jazyku menšin a s ruskými vlajkami manifestují podporu prchajícímu Janukovyčovi. Na Krymu ale také kotví ruské válečné loďstvo. Moskva se netají tím, že tamní základny jsou pro ni strategické a ani příliš neskrývá paternalistický vztah k poloostrovu, který by měl s těmito ohledy spravovat Kyjev. Krym byl ostatně příčinou "východní války", kterou carská říše vedla s osmansko-západní koalicí. To jistě neznamená, že by se historie měla opakovat. Nacionalisticko-imperiální emoce ale dokážou stavět logiku věcí na hlavu stejně v 21. století, jako v polovině toho 19.

Kromě Krymu je tu ještě jedna, důležitější souvislost: Ukrajina je kolébkou ruského křesťanství a tedy ruské kultury. Přeneseno do zmíněného otcovského pohledu na Ukrajinu, vychází z toho dnes onen model korupčně-kapitalistického sovětismu, který se právě zhroutil v Kyjevě. S místní mutací se setkáme také v Bělorusku. Je to luxusní exportní artikl vyvinutý Vladimírem Putinem k posílení jeho moci doma, který měl být zároveň předstupněm přechodu na společný policejně-kapitalistický neo-sovětismus dále ve svazku s Kazachstánem a Arménií.

Když si chtěl Putin porobit domácí business, zrušil jednomandátové volební okruhy a nezávislost soudců, když zvítězil první Majdan před deseti lety, zrušil přímé volby gubernátorů.

Co udělá Kreml teď? Ruský ministr zahraničí Lavrov navrhuje, nenutit Ukrajinu k volbě mezi Západem a Východem. Jakoby současně říkal, neptejme se U, nebo my R budeme muset hájit náš paternalismu.