David Klimeš: Čím dál silnější odpor proti hrozbě stagnace

Prezident Hospodářské komory Zdeněk Zajíček varuje, že republika už vyčerpala všechny své dosavadní faktory růstu a čeká nás tak bez reforem jen pomalý růst mezd a životní úrovně. Ekonomie neznalý posluchač či čtenář si asi řekne: Cože? Opravdu všechny? A odpověď bohužel zní: Ano, všechny.

Čtěte také

Julie Hrstková: Problém není obsah balíčku, ale daňové politiky koalice i opozice

Rapidní příliv zahraničních investic z 90. let vyschnul, respektive místo investic se zde peníze již jen otáčí a za hranice odplouvají tučné dividendy. Někdejší prudká investiční a inovační činnost se zasekla. Ať už se to týká soukromého sektoru či státního, což lze nejlépe popsat každoroční informací, zda má stát postavit kilometr či dokonce dva kilometry chybějících dálnic.

A nakonec začíná vynechávat i to, kvůli čemu sem v 90. letech investoři přišli – nejen za levnou pracovní silou, ale také poměrně kvalifikovanou. Nyní sehnat dostatek odborníků pro různá vývojová centra je v Česku prakticky nemožné. Smutným symbolem krachu smysluplného řízení tuzemského školství je pak to, že mnozí jedničkáři z populačně silných ročníků se nyní ani nedostanou na slušnou střední školu.

Kdo chvíli stál, již stojí opodál

Čtěte také

Petr Holub: Zlé časy? Tak je změňte

V jednom se ale Hospodářská komora mýlí, pokud tvrdí, že nyní prožíváme největší zlom novodobé historie. Ten už je dávno za námi, když jsme někdy kolem finanční krize na konci desátých let přestali inovovat a zvyšovat produktivitu.

Už přes deset let republika běží na setrvačník, zpomaluje a nevyhnutelně vrší dluhy, protože do státní kasy neplynnou daně za draho prodané produkty a drahé kvalifikované zaměstnance. Mnoho ekonomů, ale i expertů z jiných oborů, už roky varuje před krachem hospodářského modelu z 90. let, který jsme ale ničím novým nenahradili. Teze o pasti středního příjmu, neschopnosti dohánět Západ a chybějících strukturálních změnách se tu opakují roky.

Změna nyní nastává možná jen v tom, že se konečně přestává o situaci lhát. Autor tohoto komentáře si pamatuje, jak v roce 2020 při vydání knížky Česko versus budoucnost slýchal, jak je zbytečně pesimistická.

Čtěte také

David Klimeš: Už dva balíčky a zatím ani jeden dobrý

Ano, taková se mohla zdát těm, kdo tehdy věřili premiérovi Andreji Babišovi, že vše je růžové a na důchody vždy bude. A zdála se příliš pesimistická často i těm z druhého břehu, kteří si naivně mysleli, že stačí Babiše s jeho střetem zájmů z politiky odstranit a ekonomika se zas rozběhne, jak má.

Nyní se ukazuje, že to bylo jen lhaní si do kapsy. Česko už tucet let zaostává, rapidně se na naši životní úroveň dotahují Poláci, Slováci, Baltové či třeba i Rumuni. Výsledkem je, že máme rozvrácený inflační rozpočet, který se ani po oznámené konsolidaci nezacelí, protože země již nedokáže ani v dobrých časech růst o více než tři procenta HDP ročně.

Odvaha se podívat dopředu

Politici celkem pochopitelně koukají do minulosti a snaží se tam najít, co fungovalo a mohlo by zase. Ale to je v naší dnešní situaci chybné, protože dosavadní ekonomický model zkrachoval a není již co kopírovat. Místo toho je třeba radikálně překopat školství. Výrazně změnit sociální systémy a zcela jinak postavit daně.

David Klimeš, novinář|foto:Kateřina Cibulka, Český rozhlas

Podnikatelům už nestačí jen sypat státní peníze z nefunkčních investičních pobídek, ale daňovými odpočty na výzkum je donutit k opětovným reinvesticím do české ekonomiky. A dalo by se toho přidat ještě mnohem více.

Pokud po jednotlivých expertech začínají před hrozbou dlouhodobé stagnace Česka varovat i velké organizace, jako je Hospodářská komora, snad se už politici přestanou dívat do zpětného zrcátka a konečně najdou odvahu se podívat i dopředu.

Autor je publicista