Daniel Kroupa: Úpadek stran
Když komunisté 25. února 1948 přebírali v Československu moc, opírali se nejen o dělnickou třídu, ale i o významnou část inteligence.
V jejich řadách působili významní básníci, výtvarníci, vědci a s nadšením se ujímali vedoucích funkcí ve státě. Omámeni ideologickou vizí údajně lepšího světa se oddali službě straně a teprve pomalu se probouzeli ze své zaslepenosti.
Daniel Kroupa: Ústavní soudci
To by se to vládlo, kdyby moc vládnoucích neomezoval zákon. V demokratickém právním státě má totiž každý vládní úřad ústavou vymezenou pravomoc a platí pro něj, že co není výslovně dovoleno, je zakázáno.
Rozpor mezi realitou a obrazem společnosti, jaký předpokládala teorie a malovala propaganda, alespoň některé z nich vedl k přemýšlení o tom, kde se stala chyba.
V 60. letech sílilo volání po reformách v teorii i v praxi, ale těmto změnám bránili ti, kteří se považovali za zasloužilé členy strany. Nejčastěji šlo o pracovníky stranických sekretariátů a o držitele vysokých státních funkcí nikoli z titulu své odborné kompetence, ale výlučně pro věrné členství v komunistické straně. Říkalo se jim aparátníci.
Reformní komunisté se ve svém úsilí mohli opřít o podporu široké veřejnosti, která si od jimi deklarované demokratizace slibovala získat alespoň zlomek svobod, které v západních demokratických zemích byly samozřejmostí. Po sovětské okupaci 21. srpna 1968 tyto naděje zhasínaly, moci se krok za krokem znovu ujímali s podporou Kremlu aparátníci a už ji nehodlali pustit z ruky.
Za odměnu, přátelé
Podstatou normalizace vlastně byl návrat k tomu, co považovali aparátníci za normální, že totiž právo na funkce mají jenom oni. Důsledkem ovšem bylo, že vedoucí pozice ve straně a společnosti zaujímali čím dál neschopnější lidi, kteří na svém místě seděli jako žáby na prameni a mladým, vzdělanějším stranickým kádrům překáželi v kariéře.
Daniel Kroupa: Smutný, ale otřepaný příběh Venezuely
Když se ve Venezuele rozhodl nový prezident Hugo Chávez zavést „socialismus pro 21. století“, vyvolal nadšení levice po celém světě i u nás.
Nakonec komunistická strana s takovým vedením nedokázala provést ani nezbytné reformy, ani řešit krizové situace. I proto její vláda po 17. listopadu 1989 skončila.
Pro moudrého je historie poučením. Pokud v našich demokratických stranách ještě lidé ochotni poučit se zůstali, měli by přemýšlet o tom, jak neopakovat historické chyby. I v těchto stranách jsou lidé zasloužilí, kteří mají pocit, že mají nárok dostat za odměnu funkci či alespoň volitelné místo na kandidátkách bez ohledu na své nedostatky.
Prosazují se na úkor osobností přijatelných pro veřejnost díky úspěchům v povolání a tak se v zastupitelských sborech opět setkáváme s typy aparátníků z doby, jak jsme doufali, dávno minulé. Uvnitř strany se takoví zasloužilí členové navzájem podporují a získávají snadněji hlasy delegátů než ti, kteří k nim nepatří.
Také se občas divíte, jak se mohl dostat do vysoké politiky člověk, který se nedokázal uplatnit v civilním povolání, který si k titulům pomohl plagiátem, či který jen s obtížemi přeslabikuje projev, který mu napsal jeho poslanecký asistent? Za odměnu, přátelé, za odměnu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
