Další posun v církevních restitucích

Přesněji řečeno s jednou výjimkou. Tu představovalo navrácení části církevního majetku na začátku devadesátých let. Rozsah této restituce však byl relativně malý a bylo pouze otázkou času, kdy se církve přihlásí o zbytek, což se stalo v relativně krátké době. Dovést spor do úspěšného konce se však léta nedařilo. Církve tak nyní stojí na prahu historického momentu. Zda k němu skutečně dojde, to se ukáže až při projednávání příslušného návrhu v Poslanecké sněmovně . Tam by se mohl rozběhnutý restituční proces poněkud zadrhnout.

Výhrady ke způsobu majetkového vypořádání mají například někteří občanští demokraté. A protože o výsledku může rozhodovat každý hlas, je konec církevních restitucí i nadále otevřený. Vzhledem k silně ateistické společnosti v České republice se dá očekávat, že zákonodárci nebudou pod silným tlakem veřejnosti, aby dohodu s církvemi za každou cenu uzavřeli. Bude tedy hodně záležet na zákulisním politickém vyjednávání. A v této souvislosti je potřeba zopakovat spekulace, které provázely volbu hlavy státu. Týkaly se údajné dohody jejíž součástí mělo být provázání církevních restitucí se znovu zvolením Václava Klause prezidentem. Vzhledem k tomu, že před několika týdny začal své druhé funkční období, mohl by být v případě pravdivosti zmiňovaných spekulací jeden z důležitých předpokladů pro navrácení církevního majetku naplněn.

Svým způsobem není až tak důležité, co bylo skutečnou motivací k řešení letitého problému. Podstatné je, že se pomalu blíží ke zdárnému konci. A ten není důležitý pouze pro církve. S trochou zjednodušení se dá tvrdit, že nevyřešení církevních restitucí komplikuje život více městům a obcím, než církvím. Nakládaní se stovkami hektarů půdy a s celou řadou nemovitostí je kvůli sporům blokováno a může brzdit rozvoj daného území. Zdaleka ne všechen majetek, na který by měly církve nárok, se jim totiž vrátí. Podle odhadů by zpět měla být převedena jedna třetina. Zbytek z nejrůznějších důvodů restituovat nelze, přestane však být blokován a půjde s ním normálně nakládat. Za tento typ církevního majetku bude postupně vyplacena finanční náhrada. Ta by i s úroky měla činit kolem třiaosmdesáti miliard korun.

Právě tento způsob se nelíbí některým zákonodárcům. Poukazují přitom na dosavadní praxi. Mělo-li by jít o jakousi formu restituce, pak nebylo dosud běžné, aby v případě vyplácení majetkových náhrad byla suma úročena. Při takovémto způsobu peněžní náhrady by se mohly objevit soudní spory, ve kterých by se jiní než církevní restituenti mohli domáhat podobného přístupu státu. V určitém extrémním případu by mohlo dojít ke zpochybnění restitucí jako celku. Zkrátka otálení s navrácením církevního majetku názorně ilustruje, jak obtížně se napravují křivdy spáchané komunistickým režimem a jak se podobné záležitosti s postupujícím časem ještě více komplikují. Je tudíž chybou politiků, že takovéto problémy nebyly důsledně vyřešeny hned v prvních letech po pádu komunistického režimu.

Navíc je třeba dodat, že i případné přijetí příslušného zákona o vypořádání majetkových vztahů mezi státem a církvemi ještě neznamená tečku za diskusí o odluce církví od státu. Zmiňovaný zákon tento problém de facto neřeší. Přesto by uzavření církevních restitucí mělo být pozitivním posunem při narovnávání vztahu mezi státem a církvemi. Zda jím skutečně bude, o tom se za pár týdnů začne rozhodovat v Poslanecké sněmovně.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .