Další neúspěch ministra Motejla i reformy

Není to jenom porážka bezpartajního ministra Otakara Motejla. Je to, a na tom se shodují přešdevším právníci, katastrofa, který povede k zacementování současného stavu. S novelou trestního řádu byly totiž provázány další zákony včetně těch, které parlamentem už prošly.

Konkrétně se jedná například o novelu občanského soudního řádu, která upravuje pravidla civilního soudnictví, anebo o zákon o probační službě, který by měl pomoci hledat alternativy při trestání pachatelů a normalizovat vyhrocenou situaci v přeplněných věznicích.

Obě tyto normy "čekaly" podle slov Motejlova náměstka Josefa Baxy, na nový trestní řád. Ten tedy nyní nebude, protože 93 poslancům z ODS, KSČM, US a KDU-ČSL se změny, které měl přinášet, zdály příliš radikální.

Konkrétně šlo o to, že měla být zrušena instituce vyšetřovatelů, jejíž agendu si měly rozdělit policisté a soudy. Poslanci argumentovali, že by to soudy ještě více zahltilo, popřípadě, - což byla například obava komunistického poslance Matulky, že by hrozilo "množství osvobozujících rozsudků i tam, kde nepatří jenom proto, že se nepodaří sehnat dostatek důkazů". /konec citátu)

Na první pohled to zní logicky a přesvědčivě. Při detailnějším pohledu do justičního soukolí se ovšem ukáže, že zdání může velice klamat. Úřady vyšetřování byly zavedeny po listopadu 89 namísto prokuratur, které se zdiskreditovaly za komunismu, protože se řídily pokyny partajních sekretariátů.

Také s policií byly ovšem za čtyřicet let totality zkušenosti velice tristní: místo aby důkazy shromažďovala , nezřídka je vyráběla na politickou objednávku komunitických funkcionářů.

Vložit mezi policii a soud nezávislý mezičlánek, který by důkazy prověřoval znovu a rozhodl o obvinění anebo stíhaného zprostil podezření, se zdálo být na základě neblahých zkušeností z minulosti logické a zpočátku to nejspíš i logiku mělo.

Jenže svět se v rozpadem černo-bílého bipolárního schématu stal mnohem nepřehlednějším - a do justiční hry vstoupila řada nových faktorů. V praxi to dneska vypadá tak, že i když policie dopadne zločince takřka při činu a na místě je i řada svědků, jejichž svědectví je zaprotokolováno, nemohou policisté dopadeného na místě obvinit z trestného činu, nýbrž musí předat další řízení vyšetřovateli.

Ten začne se shromažďováním důkazů znovu od samého počátku, vyslýchá svědky a jen výjímečně se mu podaří skončit proceduru tak, aby sdělil potenciálnímu pachateli obvinění dřív, než jej policie musí podle zákona propustit z vazby.

Především se ale podezřelý mezitím vzpamatuje a i kdyby se policii nakrásně pod tíhou důkazů přiznal, začne zatloukat, opatřovat si falešné alibi a ovlivňovat svědky. Čím většího kalibru je zločin, ze kterého je zadržený podezřelý, tím pravděpodobnější jsou takové machinace.

Než se případ dostane před soud, svědci na místě činu utrpí dokonalou ztrátu paměti, obviněný ze sebe dělá nevinnou holubičku, noví svědci mu obstarají neprůstřelné důkazy a soudce, který musí všechny důkazy stejně znovu prošetřit, jej nakonec nezřídka zprostí obžaloby.

Tento řetězec chtěl ministr Otakar Motejl zjednodušit tím, že by mezičlánek vyšetřovatelů eliminoval a nechal by shromažďování důkazů na policii a prověření důkazů na soudu. Nebyla by to tedy práce navíc, protože toto prověření dělají soudy už dnes. Znamenalo by to však podstatné urychlení justičního procesu: cesta od trestného činu za mříže by byla zbavena zatáčky, která se ukázala být v průběhu let většinou nejen zbytečná, nýbrž i kontraproduktivní.

Když pro nic jiného tak proto, že představuje další riziko eventuální korupce. Navíc mají vyšetřovatelé často i pochybnou kvalifikaci a na své úkoly prostě nestačí. Nemusí to totiž vůbec být právníci: na místo vyšeetřovatele je zapotřebí vysokoškolského vzdělání, a to jakéhokoliv. Je nepochopitelné, že se čeští zákonodárci odmítli s touto praxí rozloučit.