Dají se zemětřesení předpovídat?

Zmíněné předpovědi vycházejí z tzv. pravděpodobnostního modelu založeného na interpretaci předchozí seizmické aktivity. Pracovníci ústavu došli k závěru, že když drobnější lokální otřesy překročí určitou prahovou hodnotu (která se stanoví s použitím dosti složitých výpočtů, vycházejících i z teorie chaosu), riziko následného velkého zemětřesení prudce vzroste. Tento model nemá nicméně předpovědní hodnotu, a jeho praktická využitelnost je proto sporná. Lze říci, že máme celkem dobře zmapované rizikové seizmické oblasti naší planety. To ale samo o sobě nesplňuje předpovědní kritéria. Otázka proto nezní, zda zemětřesení proběhne tu či onde. Jde o stanovení jeho síly a o to, jak velká oblast bude zasažena a jestli jeho příchod je natolik aktuální, aby to opravňovalo příslušné úřady k přijetí mimořádných opatření, která bezesporu výrazně zasáhnou do normálního života ohrožených obyvatel. Předpověď, že danou oblast zasáhne ničivé zemětřesení v průběhu příštích deseti let, se z pochopitelných důvodů nesetká s takovou odezvou jako výstraha, že k němu dojde do týdne či za několik hodin.

Důvodů, proč zatím nemohou být seizmologové přesnější, je řada. V principu se k předpovědím používají dvě základní metody. První spočívá ve sledování pohybu tektonických desek a zjišťování míst, kde dochází k největšímu hromadění napětí a vzrůstu tlakových poměrů. Problém je, že jednotlivé posuvy a otřesy se navzájem ovlivňují, a že je tedy velmi obtížné odhadnout chování systému jako celku. Krom toho uvedená metoda nedokáže předpovědět, kdy dojde ke "skokovému" uvolnění nahromaděného napětí, a stanovit tak přesnější čas velkého otřesu.

Logo|foto:Český rozhlas

Základní myšlenkou druhé metody je sledování slabých otřesů a z analýzy takto získaných údajů předpovídat příchod velkého zemětřesení. Obecně sice platí, že nárůst četnosti drobných otřesů je projevem určité nestability, a tedy potenciální přípravou velkého otřesu. Ovšem stejně tak ze zkušenosti víme, že po sérii drobnějších otřesů často k žádnému velkému zemětřesení nedošlo.

Navzdory této zdánlivě neřešitelné situaci jsou dnes seizmologové přece jen optimističtější než kupříkladu před pěti lety. V průběhu minulých desetiletí se zdálo, jako by každý nově získaný údaj o zemských zlomech a pohybu tektonických desek jen stále více komplikoval námi vnímaný obraz celého systému. Možná to ale bylo tím, že nám do naší "skládačky" chyběla jedna důležitá "puzzle". Donedávna se totiž předpokládalo, že zemská kůra je deformována pouze dvěma způsoby: jeden, tzv. stabilní, je spojen s pohyby tektonických desek, druhý, tzv. metastabilní či nestabilní, mají na svědomí zemětřesení. Avšak před čtyřmi roky se díky měřením GPS (globální navigační systém) zemského povrchu zjistilo, že existuje něco jako přechodná forma či jev mezi oběma výše zmíněnými způsoby deformace. Jedná se o tzv. tichá zemětřesení umožňující významné posuvy tektonických desek. Například při sledování Mexika z kosmu byl zaznamenán pohyb příslušné desky odpovídající následnému zemětřesení o síle větší než sedm stupňů Richterovy škály. Seizmografy však žádné zemětřesení nezaregistrovaly, protože "sklouznutí" desky neproběhlo v řádu sekund či minut, ale trvalo celý měsíc. I takovéto pohyby tedy modelují zemskou kůru.

Logo|foto:Český rozhlas

Navíc se rozvíjejí i další metody pozorování průvodních jevů, například analýzy termálních vod, jejichž chemické složení se v důsledku deformací v zemské kůře mění. Využití nových poznatků by tak mohlo pomoci k dalšímu zpřesnění našich současných modelů, a tedy i k lepším předpovědím velkých zemětřesení.