Čtyřkoalice se musí zachránit hlavně sama

Pokud novela projde také v Senátu, jako že díky smluvně koaliční většině asi ano a pokud také poslanci přehlasují pravděpodobné presidentovo veto, jako že se tak asi také stane, je možné se jen dohadovat, jak to celé dopadne, tedy, jak dopadnou volby podle této novely. Zvýšení počtu volebních okrsků totiž jednoznačně zvýhodňuje velké strany, avšak je otázka, které strany vlastně nyní jsou velké.

Stálé volební jádro velké strany si už dlouho udržuje ODS, která podle průzkumů veřejného mínění jen v dobách svého největšího úpadku klesla pod dvacet procent.

Velká ČSSD si už vede podstatně hůře a vzhledem ke své vládní roli může klesnout na svou bývalou úroveň, která by jí v novém systému zajistila pouze postavení mimoparlamentní strany.

Z vlády přímo mimo parlament, byl by to velký pád, ale v polistopadové historii už známý, v roce 1992 takto dopadlo Občanské hnutí.

Největší otazník je ovšem právě čtyřkoalice.

Ta si díky potenciální roli jediné autentické oposice, kterou by mohla plnit, ale pohříchu zatím neplní, udržuje v průzkumech veřejného mínění značné procento hlasů, ale jsou to hlasy především nespokojených voličů a jejich přízeň může být značně labilní.

Stačilo by například, aby se těsně před volbami objevil nějaký jiný subjekt, třeba něco ve stylu výzvy Děkujeme, odejděte nebo kandidatury nezávislého senátora Václava Fišera, a protestní hlasy by plynule mohly přejít na něj.

A to především proto, že čtyřkoalice se stále nebyla schopna definovat jako plnohodnotná alternativa současnému vládnutí. Její sliby o brzkém společném programu, společné stínové vládě a společném mluvčím se rozplývají ve vzájemných sporech a rozdílných názorech a také zajisté v mocenském boji.

Tím posledním bylo například několikeré vystoupení ODA, která si trpce stěžovala, že je v senátních volbách odstavena na zcela vedlejší kolej, zatímco zbývající členové čtyřkoalice vcelku logicky míní, že se svými finančními průšvihy a minimální voličskou podporou může být ODA ráda, že byla vůbec vzata do hry.

Dalším problematickým členem čtyřkoalice je Demokratická unie, také hlavně kvůli minimální voličské podpoře a naopak značné podpoře kontroverzního vydavatele inzertních novin.

Takže, vzhledem k tomu, že do novely volebního zákona se dostala mimo jiné i dvacetiprocentní klausule pro koalice, přímo se naskýtá otázka, zda-li kvůli jednomu nebo dvěma hlasům malých stran je nutné si pro celou čtyřkoalici zvyšovat volební hranici o celých deset procent.

Podobné hlasy se už objevily a budou se jistě objevovat čím dál častěji, jak se budou blížit volby. Trpasličí účastníci čtyřkoalice si smrtelné nebezpeční ostatně uvědomily jako první sami a už se daly slyšet, že zrušením svých stran by jen daly za pravdu smluvně oposičnímu bratrstvu a podpořilo by jeho záměry.

To je sice pěkné, avšak problém celého uskupení to neřeší. Je možné si jen dobře představit, jak malé, ale v rámci čtyřkoalice velké strany Unie svobody a KDU-ČSL jsou ochotny riskovat, že je trpaslíci stáhnou s sebou k úplnému dnu.

Přitom argument, že jde o klausuli mečiarovskou, je zajisté správný.

Bývalý slovenský premiér a předsedy vládního HZDS Vladimír Mečiar prosadil těsně před volbami velmi kontroversní novelu, podle které musela každá ze stran koalice získat pět procent, jinak její zisk propadl.

Na druhé straně ovšem tato novela snížila počet volebních okrsků až na jeden, čímž dala naopak větší možnost malým stranám.

V tomto smyslu je tedy česká novela prosazená velkými stranami ještě k malým stranám daleko nemilosrdnější než proslulá novela Mečiarova.

Ti, proti kterým byla namířena, ji zajisté i na Slovensku ostře kritisovali, ale zároveň se jí byli nuceni přizpůsobit. Učinili to také již velmi známým a probíraným krokem, založení nové politické strany, ve které se měly stávající strany koalice rozpustit.

Díky tomu zaznamenaly úspěch, což je přivedlo do vlády. Jak to nyní dopadá, je už druhá věc, avšak je zřejmé, že také strany čtyřkoalice budou nuceny něco učinit, nechtějí-li opravdu, aby se záměry velkých stran uskutečnily.

A nejlogičtější by samozřejmě bylo snížení počtu stran této koalice, což by vlastně nemuselo být tak těžké nakolik obě malé strany nijak přesvědčivě nedokazují, že by jejich samostatná existence čtyřkoalici a celé české politické scéně něco přinášela.

Naopak, jen čtyřkoalice je vlastně udržuje při jejich chabém životě.

Nejde ovšem jen o sloučení malých stran. Také celá čtyřkoalice by nejspíš hodně rychle měla začít vystupovat jako skutečný celek a skutečná oposice.

Pokud tak činit nebude a zatím tak nečiní, pak zklamává důvěru těch, kteří jí nyní dávají své protestní hlasy, a chová se k nim zhruba se stejným respektem jako smluvně oposiční strany ke svým voličům.