Čtyřkoalice jen jako výtah k vítězství?

Především byla velmi příkře odmítnuta výzva k diskusi o integraci, kterou Unii svobody adresovala KDU-ČSL. Přirozeně padlo mnoho slov zklamání nad tím, že významné čtyřkoaliční funkce jsou obsazeny převážně lidovci. A olej do ohně přilil předseda KDU-ČSL Jan Kasal, když například varoval před laškováním s Evropskou liberální internacionálou a jedinou alternativu pro mezinárodní postavení čtyřkoalice vymezil Evropskou lidovou stranou. To už spoustě delegátů obrazně řečeno naskakovala alergická kopřivka.

Předseda KDU-ČSL Jan Kasal, přestože byl na sjezdu jako host, musel znovu vystoupit v diskusi a mnoho vysvětlovat. Jeho druhé vystoupení znělo značně smířlivěji. Diskusí s předsedou jiné strany na svém sjezdu nicméně Unie svobody napsala novátorskou kapitolu do politických dějin. Přesto mnohé delegáty Jan Kasal nepřesvědčil a kritika přístupu KDU-ČSL ke čtyřkoalici pokračovala i v další diskusi.

Jak ovšem poté upozornil předseda Unie svobody Karel Kühnl, většina delegátů skloňovala ve všech pádech slovo sebevědomí, avšak bojácnost byť jen diskutovat o nějaké variantě je znak nesebevědomí.

A opravdu - je možné si myslet, že Unie svobody se právě proto bojí jakékoliv integrace, protože nemá přesně ujasněnu vlastní stranickou identitu. Za této situace by se opravdu strana mohla rozplynout ve větším, sevřenějším společenství.

Je to o to zajímavější, že takové vzrušení opravdu vzbudil pouhý návrh k diskusi nad možnou budoucí integrací. Předseda KDU-ČSL Jan Kasal také vyslovil zklamání především nad tím, že delegáti Unie svobody nechtěli o věci ani diskutovat. V tomto směru by nejspíš bylo nutné rozlišovat - v každém partnerství by přece mělo platit, že žádnou diskusi není možné odmítat. Pokud je samotná diskuse odmítnuta, vypadá to, že partner si není jist svým stanoviskem nebo není schopen říci třeba i jasné ne partnerovi přímo do očí.

V každém případě v Unii svobody převládlo jednoznačně pojímání čtyřkoalice jako koalice suverénních stran, která jediná může zaručit koexistenci více názorových proudů, v současném pojetí tedy konzervatismu, liberalismu a křesťanské demokracie. V tomto duchu je neseno také usnesení ze sjezdu.

Na druhé straně Unie svobody hodlá dále prohlubovat čtyřkoaliční spolupráci, trvá například na dodržení dohody ze Žďáru nad Sázavou, kde se praví o ustavení společného senátorského klubu. Právě na tomto základě rozvinuli lidovci své dalekosáhlé integrační úvahy. Jestliže totiž je dohodnut společný klub, bylo by třeba podle nich vědět, zda-li je to počátek integrace.

Je možné se ovšem zároveň domnívat, že ze strany KDU-ČSL jde o obratný politický tah, neochota jejich senátorů sloučit se do jednoho klubu pod vedením zástupce ODA je značná, přitom kandidovali na společné kandidátce. Nabízí se tedy možnost postrašit Unii svobody úplnou integrací, která za tímto krokem může následovat, aby její trvání na tomto bodu bylo poněkud oslabeno.

Na druhé straně padl z úst prvního místopředsedy Vladimíra Mlynáře návrh, aby se naopak obě menší strany čtyřkoalice sloučili s Unií svobody. Je zajímavé, že tyto strany už to nějaký čas vehementně odmítají, a to trochu paradoxně z těchže důvodů, jakými odmítá Unie svobody integraci s KDU-ČSL.

Méně kontroverzní byla ta část jednání sjezdu Unie svobody, týkající se programových otázek. Není v zásadě v této straně sporu, že Unie svobody je stranou liberálně konzervativní a že jejími prioritami je právní stát, liberální ekonomika, penzijní reforma a oblast vzdělávání. Reálné směřování ke čtyřkoaličními volebnímu úspěchu, podpořené volebními průzkumy, má přece jen ten efekt, že mnohé rozpory jsou zameteny pod koberec.

Nadcházející dohadování o postech ve stínové vládě hrozí ostatně přesně tím, že nad programovými otázkami převládnou otázky personální. Na sjezdu bylo sice žádáno, aby stínovými ministry nebyli jen výhradně profesionální politikové, kteří si křeslo vyseděli na schůzích. Proto také mezi 14 jmény kandidátů na stínové ministry je skutečně několik odborníků, kteří nejsou vnímáni jen jako politikové.

Je možné ale předpokládat, že politické obsazení bude nakonec přece prioritní. Je to standardní postup a nic špatného na tom není, ovšem ve skutečné vládě. Ve vládě stínové, kde ministři mají býti spíše odbornými mluvčími, je to ovšem jistá nevýhoda.

Unie svobody nicméně dala najevo, že hodlá ve čtyřkoalici hledat své další působení, avšak bojí se kroků, které by se už nedali vrátit. Snad v tom je nejen strach z rozplynutí, ale také přemýšlení nad tím, že politický vývoj může jít jiným směrem, ve kterém by třeba čtyřkoaliční spojení mohlo ztratit smysl.

Už samotný průběh sjezdu přece naznačil, že spojení s KDU-ČSL třeba v jednu, rozkročenou stranu, není možný. To by mohlo znamenat, že Unie svobody nezavírá cestu k jiným stranám, které třeba mají větší programový průnik s Unií svobody než KDU-ČSL. To může být velmi aktuální zejména pro případném volebním úspěchu, kdy bude nutné hledat koaličního partnera.

Do následujících voleb nic takového ovšem nelze čekat. Jak řekl Vladimír Mlynář, z automobilu, který vjíždí do cílové rovinky jako první, se zkrátka nevyskakuje. Jen je otázka, zda-li právě toto není jediné, co současnou čtyřkoalici drží pohromadě. Zatím to stačí, ale v budoucnu - kdo ví.

ČRo 6 / RSE 5. března 2001

Napište nám, co si o tom myslíte VY: rse@cro.cz