Čtrnácté platy pořád dokola

Poslanecká sněmovna by musela senátní návrh schválit nebo ho přehlasovat hned první den své nadcházející schůze a prezident by ji musel podepsat nejlépe už týž den.

Dohromady to dává výsledek, že tzv. čtrnácté platy budou tento rok vyplaceny. To na jedné straně zabrání dalším ústavním žalobám ze strany soudců, kteří jimi pokaždé reagují na odnětí svých platů, ale na straně druhé přivodí dostatečnou blamáž, a to nejen vládě, které se zákon nepodařilo včas protlačit, ale bohužel všem ústavním institucím, jejichž důvěra už tak není velká. To mimochodem platí i pro samotný Senát, o jehož malé váze byla řeč už v příspěvku Petra Hartmana. Málokoho budou zajímat detaily, prostě díky Senátu dostanou ústavní činitelé a soudci v podstatě přidáno, na rozdíl mimochodem od jiných státních zaměstnanců, na které se příslušný zákon nevztahuje a kteří dostanou ze čtrnáctých platů jen část.

Přitom senátní výhrady jsou samozřejmě na místě a v tom je celá absurdita letitého kolotoče kolem tzv. čtrnáctých platů. Jejich samotná instituce je totiž absurdní a měla být už dávno zrušena. Nikdo se k tomu ale zatím neodvážil. Místo toho můžeme každoročně nebo minimálně obrok sledovat tahanice kolem jejich zrušení. Skoro by se mohlo zdát, že politikové tyto tahanice absolvují schválně, aby na veřejnosti udělali dobrý dojem, že si sami, ze své vůle skromně snižují příjmy. Místo toho, aby tzv. třinácté a čtrnácté platy zrušili buď úplně nebo je rozdělili do platů dvanácti, protože, jak už je celá léta známo, i měsíců je dvanáct. Tak tomu má být v blízké budoucnosti s platy státních zaměstnanců, ale zatím stále není.

Je možné upozornit ještě na jeden efekt, kvůli kterému jsou tzv. čtrnácté platy mezi politiky zřejmě setrvale populární. Vezměme například takového poslance, o kterém v české veřejnosti panuje dosti rozšířený dojem, že je ze státních prostředků přeplacen. Je to možná dojem nespravedlivý, problém poslaneckých a také samozřejmě senátorských příjmů je spíše v oblasti málo průhledných nezdaněných náhrad, než ve vlastním platu, který není už ani na české poměry nijak enormní a činí 46 500 korun, což je zhruba trojnásobek českého platu průměrného. Snad si čeští občané ještě mohou dovolit takto zaplatit své zástupce, na kterých do značné míry záleží život celé společnosti.

Jenže pokud by byly zrušeny třinácté a čtrnácté platy a rozpuštěny do platů dvanácti, k poslaneckému platu by bylo třeba přičíst další zhruba čtyři tisícovky. A to by se už zákonodárce mohl obávat, že to bude jeho voličům připadat mnoho. Proto jsou třinácté a čtrnácté platy stále oblíbeny, protože snižují platový průměr tam, kde je to vhodné.

Další letitý problém je už zmíněný spor se soudci. Jednou ze záruk nezávislosti soudce je totiž nemožnost mu snížit plat. Soudce je sice státní zaměstnanec, i když to někteří neradi slyší, avšak stát by mu měl garantovat stálý, neměnný příjem. V tomto duchu rozhodl ostatně i Ústavní soud. Není možné se náhle rozhodnout, že jeden garantovaný příjem díky rozhodnutí zákonodárců soudce nedostane. A tady se právě zase velmi plasticky ukazuje absurdita třináctých a čtrnáctých platů.

Pokud se novela zákona letos nestihne, bude to blamáž, ale snad to konečně bude také velmi důrazná připomínka, že měsíců je dvanáct a že tedy i platů státních zaměstnanců, včetně ústavních činitelů a soudců, by také mělo být jen dvanáct.